NOKTURNO.

Růžena Jesenská

NOKTURNO.
Pod mými okny ulička sní středověká, a husté, černé stíny domů nad ní visí, ponuře tiše zpívá chvátající řeka, po níž jsme pluli spolu v mlžném ránu kdysi. Tak rozhozena do tmy žlutá světla hoří jak hvězdy na nebi a ponořené v moři, tak věže chmurně ční, v nich mlčí zhaslé zvony, jest uzavřena noc na zlaté, těžké spony. Ze zahrad hořkých vůní vlny přicházejí, a polodechem smutná křídla zašuměla, a teď, kdy luny závoj padá nejtišeji – tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla! Tak cítím, jak jsi příliš v této chvíli vzdálen, v obzorech nepřístupných mému srdci ztajen, 31 jak všecko mlčí, jak se moje půlnoc blíží s omamných tajemství usmrcující tíží, jak přece nesmírně jsem osamělá! Ó, zavřít oči! Noc... A bílých cest v ní není! Tak v mrákotách a snech o velkém zaslíbení tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla! 32

Básně v knize V pozdní chvíli: