MÁM DRAHOU KNIHU...

Růžena Jesenská

MÁM DRAHOU KNIHU...
Mám drahou knihu, která v hrobě byla, slzami nasáklá je, desky zpuchřelé stříbrnou plísní voní, tma se skryla v záhyby listů, jichž se dotkly nesměle podivné oči tvorů ze hlubin a Smrti stín. V té knize čítám, okna kathedrály když svítí průsvitně, jak ve klenbách by z hrobek svých k modlitbám mrtví vstali a tiše zalkal stínů chmurný sbor, jak Poeův havran v drahé knize mé: „Nevermore!“ K té metě později neb dříve dojdeme, až v naše Sny tma spáry svoje zatne, a všecko bude minulé a nenávratné. 43 Čtu sloky ponuré a v úzkosti se ptám, kam ještě jdeme, kam, – kterému Slunci vstříc a které Noci, nežli zkamení nad námi osudné, všech ukončených vzniků znamení záhadné a prosté: „Nikdy víc!“ 44