CESTOU

CESTOU
Na cestu mně hvězdy posvítily, když jsem ku svému spěl domovu. Bylo v toužení to vroucí chvíli po oteckém, milém po krovu. Opět stál jsem vrchů na temeni, nade mnou zas šumot boru zněl, dětstva báj jsem slyšel ve šumění, starou zvěst, již dědek vyprávěl. Divé ženy v tmavém ve úvale při ohni tam měly divý rej, a tam lesem, po mýtině, skále vyžlat dav – tu dobrý pozor měj! – Kráčím po stráni, mně luna svítí – Stůj! Tu obraz Marje na kmenu. Šustí na něm věnce zvadlé kvítí, trávu zřím, jak v pláči zrosenu. Bena Pohorský svůj život mladý ranou z ručnice tu dokonal. V lásce měl a žití samé zrady. – „Pokoj mu!“ tak šepcu, kráčím dál. – 41 Bledne les. Už plná luny líce na padol se mile usmívá. Rodná vsi! má matko, milovnice! duch můj tebou znovu okřívá. Tys to čistá, vlídná hospodyně v zeleném tom rouše stromoví. Šumivá tam říčka v jeho stíně, chata, zahrada tu otcovy. Škola na vrchu a fara bílá, u kostela vížka s kohoutem, nade zdí se lípa rozložila, stínem halíc svatou mrtvých zem. Kráčím stezkou v tichou padolinu stráně lesné podél – hle, tu lom – Co se bělá skaliny tam v stínu? Mrtvý Vít, ten zašel v sráze tom. Douška mateří mně cestou voní – hle, již stojím šumné u řeky; jisker tisíce se proudem honí, klid – jen povzdech lesů daleký. Stará olše s vrbou zadumána, oulisný chmel větve proniká. Oj, tam křovina je rozhoupána – vidím v luny lesku vodníka. 42 Voda kape s zeleného fraku, loudá stínem se teď k vesnici. Dnes tam hlučno, blaho v rejdováku s opuštěnou v koutku dívčicí. – Zašuměla řeka pod nohami, že je klín dnes její bohatý. Zadívám se, poset hvězdičkami, a pak k mlýnu zrak je upjatý. Malé okno bílé u komory, haluzí je věnčí malina. Zašel mlynářův tam student chorý – a má duše na něj vzpomíná. „Hlava chytrá, neznaboh však,“ práli, „sobě žil, bez kněze dokonal!“ Student – věčné spory život ssály – klidně spí – už navždy dostonal. – Za mlýnem tam stromy. Lomenice bílá mezi nimi prokmitá, světlo září listím ze světnice, staroušek kde asi přemítá. Přástva sváděla tam mladou chasu, v báji květlo jaro, když byl mráz. Stavských děde! Škoda zašlých časů, bába mrtva – kdy se sejdem zas? – 43 Stínem dále kráčím podél plotů. Slyš jen! aj, to slavná muzika. Srdce chytla – splaší všechnu slotu, rozveselí synka, tatíka. Muziko, ty divná, tajná řeči! Zaběduje, bujně zavýská, rozpláče a bolest opět léčí. Srdce plesá, spolu zastýská. Podlaha se chví, zrak, líce planou, basa bručí, vříská klarinet; hoši bouří: „Hrejte zazpívanou!“ „Z kola! Sólo!“ Tančí Volhejn kmet! – Za hospodou lípa zašuměla, měsíce ji líbal jasný svit. V sladkém objetí se dívka chvěla. Hoch ji líbá: „Chceš mou ženou být?“ Duši přišlo smutno, vzpomínání, že ta láska také odkvétá! – Radost vůkol, v horách ozývání, venku sám je smutný poeta. – Nad chaloupkou hvězda zasvítila, oj, tam těcha tobě vypučí; došková jen střecha, přec mně milá; tam tě čeká matky náručí. * 44 Umdlené už v lůžko kladu čelo, k hřbitovu tam ještě pozírám, staroušků kde dobrých hnije tělo. „Dobrou noc!“ V váš věk se ubírám. 1874.
45