NA PAMÁTKU

Alois Jirásek

NA PAMÁTKU
Tam stojíš u háje a naposled mé oko po tobě se obrací. Zřím bledou líc a lásky plný hled, i úsměv se mi v pamět navrací tvůj poslední – Tvá bílá kyne ruka – již jdu – Ó příteli, můj příteli! Žloutnoucí stromy teskně šuměly, a v duši vzešla trapné tuchy muka. Až přišel máj. – Mně květem jabloně zář okna tvého rudá kynula. Já uzřel tě – tvář v tenké zásloně tvé ku hlavě se kvítka vinula, a svíce u rakve; kol všichni v pláči. Můj Bože! čelo ledné, němý ret – zas cítím srdce bolestí se chvět, zdaž slza hořká povědět vše stačí?! Tě vídám v teskné chvíli samoty, kdy písně tvé mi zní a budí žal jak děti krásné, smavé siroty, v něž tatíčkův se přítel zadíval. Zas zavedou mne mládí ve pohádku, s níž v hoři jen se duše rozstane. – Ó příteli můj, drahý Bohdane, ten šerý květ ti světím na památku! 1875.
65