ŘASA.

ŘASA. (PLOCAMIUM COCCINEUM.)
Děti si hrajou u moře. Ó písky, bělostné písky! K modravé vodní prostoře lehl břeh písečný, nízký. Komáři víří ve vzduchu, rackové honí vlny, a všude je plno rozruchu a duše jsou radosti plny. Hraju si s mořem. V odlivu k daleké zabíhám bůně, a jako to dítě v podivu prohlížím zázraky tůně. Vyvstaly zelené zahrady, lučiny podmořské krásy, Fauny i Flory poklady, chaluhy, trávy a řasy. Všecko má podobu podivnou, zvíře i květ se tu mísí, bojíš se, náhle že obživnou tajemství záhadné rysy. Zdá se mi, že jsem Adamem, zázraky poprvé vidím, bloudím tu v ráji neznámém a za svou se chudobu stydím. A jako dítě zdivené při každé šlépěji bádám, pohledem chvíle blažené na jména tvorů těch hádám. 31 Moře si dýchá z plných plic, prská a funí si pěnou, všude mi do cesty lehá vstříc vlnou svou rozčeřenou. Ale mě nevábí oceán, zaklet jsem v zázraky bůny, pěnou a vánkem ošlehán, přírody velebím trůny. Všecko tu moře zajalo, obrostlo kůly i proutí, rameny chaluh vše objalo, hemží se, plíží a kroutí. Obrostly bůny zelení jásavě, lákavě svěží, a na všem, jak přírody znamení, nádech olivy leží. Vyšlehla vášeň mladých dob, vzpomínám herbářů času, probíhám bůnou, skok a hop! chaluhu vítám i řasu! Hle, tam ta řasa malounká růžovým keříčkem hoří, houpá se pod vlnou zlehounka, vyskočí a zas se noří. A jak ji rukou dychtivou polapím ze siné tůně, slije se ve hmotu neživou v dlaně mé lačném lůně. Kam se tvá sláva poděla? pohasla radost moje, a druhý pohled docela plný je nepokoje – – Doma ji teprve nalézám zas ve spoustě travin a tvorů, rosolem slizkým poklad se třás a hnusím si podmořskou Floru. Přírodo! dive a zázraku! přihlédni, oko mé, blíže – a již tě kouzlo přízraku dychtivým poutem víže. 32 Řaso má, růžová řasičko, purpure červcové slávy, mořská ty krásná travičko, koruno, královno trávy! Jakoby poklad nejdražší pod vodou na skle tě skládám a v této chvilce nejblažší všech pro tě obdiv žádám. V jaké to větve báječné celý tvůj strom se mi šíří, a tajemství Tvůrce odvěčné tu v tisíci lupínkách hoří a víří. Zdá se mi, v ráj se propadám v pravěké počátky země, a sotva že dechu popadám, Bůh hořícím keřem tvým mluví ke mně. Helgoland.
33