DUŠE PŘÍRODY.

Sigismund Bouška

DUŠE PŘÍRODY.
Tam v jeskyni sedíš. Vidím tě ve tvé kráse, andělské zjevení nehnutě. Něco ti schází. Nevidím, tuším to v žase: ukryté perutě. Co si as myslí, o čem tvé dumají oči? Nehybně na mě se dívají. Dvě jsou to hvězdy, celičkým nebem točí, myšlenky mé tam zpívají. Nespouštím zraku s tajemné tvojí slávy, viděním štěstí opilý, srdce mé chví se, bázeň mi šeptem praví, že snad mi zmizíš za chvíli. Duše má vstala, k tobě se nesměle blíží, poklekla u tvých kolenou, klade ti na klín hlavu v závratu tíží a cítí se nesmírně blaženou – – – Zda-li ji zaženeš? nech jí tu chvíli štěstí, odejít bylo by mukou – vidím tvou ruku lehounce dolů se nésti, pohlaď ji měkoučkou rukou! 53