PES. II.

PES.
II.
Dva kněží byli, v horské faře žili, dva samotáři, jací nejsou dnes. Ti spolu snili, poupě a květ bílý, a s nimi třetí živý: němý pes. Ven nevycházel starší, zádumčivý, jej oheň dobroty tak v srdci hřál, že netoužil ven na svět zimomřivý, že raněn kdys, to srdce ukrýval. A druhý bratr synem byl mu spíše, to básník byl a uměn milenec, vše miloval, co Božím dechem dýše, a po vší kráse žíznil, nadšenec. Čas míjel dál – Ti dva tak spolu srostli, že jedna míza v dvojí vešla květ, a v sobě žili, stále snili: dost-li se milují, ač mlčel o tom ret. Jen starý pes jim jediným byl druhem. Byl moudrý tak, on zrakům rozuměl, v jich žití přísném, odříkání tuhém, jim vyhověl, jak nikdo neuměl. Den celý věrně na okně jim sedal a v jejich dumy němě naslouchal, vždy čekal, kdy zrak v bolu soucit hledal, vždy vyl, když cizí na dům zabouchal. 78 Lid drsný byl v tom vábném horském kraji, čím plýtval kraj, to neměl chudý lid, vděk neznali ti kněží ve svém taji a nevděk nejvíc znal je poranit. Dvě citlivky to byly, rozpínaly své listy vonné v lásky roznětí, však tisíckrát se v křeči sbalovaly, když rána padla v jejich rozpjetí. Dvě citlivky! Je smutek rosou vlažil a půdou jejich byla samota, žár slunce vlastního jich sněti blažil a ovocem jich byla dobrota. Jen třetí němý, pes, žil v jejich stínu, ten mlčky mluvil okem vděčnosti! tvor chvíle jen a naprostého zhynu přec hovoříval ústy věčnosti – – Vším byl ten pes jim v jejich odloučení, s ním mazlili se jako s dítětem, on tiše hleděl k jejich zarmoucení a vděčně k jejich práce obětem – – A ten pes pošel!... Byl to Velký Pátek. V ten den jen Spasitel sám umírá – – Ó padl žel a padl v dům jich zmatek: kam, kam ten pes se náhle ubírá? Den celý chodili kol toho tvora – – Už ležel jen – už jenom umíral a velkým zrakem jiskra žití chorá v něm plakala – – Kam, kam se ubíral? Zmlk’ starší zcela. Odcházel a chvílí se vracel zas – – Ó děsný byl to žal! slov neměl víc a bál se ještě, smí-li to říci: kterak psa tak miloval – – A mladší stranou v slzy vybuch náhle, a věděl: Kterak starší trpí druh! Ó jak tím trpěl! v jeho duši spráhlé v tom soucitu sám věčný slzel Bůh. A pošel pes. – Kam jde? Kam šel? Kdo ví to? Jej zakopali spolu v zahradě, dva, sami... Slz tam bylo rozelito, až krví kouřilo to v západě. Machov.
79