Jeseň.

Josef Jungmann

Jeseň.
Ajta jeseň! Krásy mizne ráj, Utajen zápach louky ambrové; Zasmucuje plésavý se háj, A lesem chřestí pršky listové. Do zrcadla stříbrných toků Se nenahlídá kvítnatá pažiť, Hlas pěvných lásky výroků Přestal utěšené pastviny blažiť. 11 Povzbuzený předcitem časů Dalekou se na pouť vystrojil jeřáb, Do blažených pod nebem pasů, Kamž jej stálý tíhne léta váb. Aj nastala má jeseň také; Líce spadují, smysly se tmějí; Péče kolem smutnooblaké; Vše druhdy jaré síly hybějí. O duše má! stroj se z oudolí, Jež zima severem náhle zamrazí; Pospíchej v ty blahé rolí, Kde života žádná smrt neobrazí.