Zuzanna.

Zuzanna. Pravdivý příběh.1)
Jaký to povyk! jaký lidu hluk Tam, kde se ta šatlava černá! Zuzanna lomí ruce věrná. „Smiluj se nebe! zde co mrzký kluk Můj manžel bez viny do zlých muk Uvržen zuřivými je dráby, Pro bůh, jedové mezi žáby.” 1) R. 1418 dne 30. máje Mikuláš Pichl, primas Litoměřický, s městskou radou čtyrmecítma mladých měšťanů k husitství se znajících, bez vyššího potvrzení v Labi utopiti kázal, ani zetě svého nešetře.
27 On v spolku jiných – měšťanstva to květ. – Kam mítali lotry a žháře, Po skřipci je dán do žaláře, Kde okna ni dvéře nerůznily zed, Kde plíce zavíral puch a jed, Tu s třímimecítma se troudil, Že s odpapeženci zabloudil. A v zatvrzeném soud ukrutný Vydán Lidomírově městě: Že k lepší nelnuli cestě, Topiť v řece zbor ten urputný. Primátor přísník slovútný Směl nález na zetě psáti, To slz mnoho jej mělo státi. Přiběhla Zuzanna i padla k nohám, Prosící otce krutého: „Ach pro boha, otče, dobrého, Nedejte na smrt, neostavte mukám, Nebuďte katem zeti svému sám, Na světlo, svobodna ho dejte, S zetěm dceru svou zachovejte.” „Bloudíčku, bloude, nebuď ti žel Bludníka i odpapežence. On sám sebe dal v zavržence, Sám od věrných odstoupiti směl: Kterak s pravověrci by bydleti měl? I ďáblu-li směl duši dáti, Bůh káže rybám tělo žráti.” 28 „Ach otče, nekáže, to zlobě se zdá, Bůh náš, ten bůh smilování, Hříšníky vodí ku pokání; Ten bůh duše pro bludy ďáblu nedá; O, mějte milost, ať s vámi ji má. Na světlo, svobodna ho dejte, S zetěm dceru svou zachovejte.” „Co právně celá rada ustavila, To nelze rušiť jediníkům. Dnes, dnes zavilým bludníkům Žití měra zlého se doplnila. Hleď, by proti právu ty nehřešila. Chci – nelze jinak se státi – Jiného ti manžela dáti.” „Ach přeběda vám ukrutníkům! Bůh s vámi nevcházej v soudy, Jak vy zde chodíte s bloudy. Bůh slunce vysílá hříšníkům, Vy světlo hasíte bludníkům. Ach šetřete manžela mého, Nevdáte mě víc za jiného.” „Spokoj se, spokoj, dcero nezbedná, Jinak kdy nemůže to býti: Hůř mohlo by tobě se díti. Nic, nic mu milosti nezjedná, S bludníky milosti ni bůh nezná; Nemnož smutného divadla, By též ty do trestu nepadla.” 29 I vymkne otec odsud hněvivý, Splnit pospíchaje soudu, Slzí zanechal dceru proudu. Změnil se dceřin pohled truchlivý, Jevil jí v tváři smích se divý: „Vezou chotě, aj jde nevěsta.” To řkouci se vrhne do města. A z města lidé davem se hrnou, A vše k Labi stádně se shání, Smutného chtivé podívání; A od věže stráží obklopenou Vezou tu bludem chasu nakvašenou, A zběř rozpásaně lítá Je hlučně pukavci pomítá. Pak do prámů hnali nastražených Radostné odpapežence, (Za smrt v nebi doufali věnce). Sto drábů kuklami zastrojených Do vln je mítalo rozpěněných, Sto drábů dřevcemi stále Je píchalo od břehu dále. Mnohou tu plakať, kudy břeh se vine, Manželku a s dítkami matku Slyšáno s jekem vody v zmatku. Zuzanno! Zuzanno, hle muž ti hyne: Zuzanno, plačí manželky jiné: Po tobě se tvůj z vody dívá, Ach darmo-li tvé jméno vzývá? 30 Ne darmo! Zuzanna kvapí na ručesť: „Ach lásky tolik lidé mějte, Jen spatřiti manžela dejte!” A lid prorazí, co vichřice tresť, Než lid se nadá, ona v proudu jest: „Můj manžele!” řkouc, ho obejme; Očím oba proud je odejme. Užasnul lid, mráz otce pošel, Zhrozil se své tvrdosti, A rval hlavu od žalosti, Proklínaje soud, co vynesti směl. „Ach! v hrozný soud bůh se mnou všel: Mne žel spravedlivě troudí, Bůh sám svědomí nech soudí.”