Jinotajitelka.

Josef Jungmann

Jinotajitelka.
Znáš toho výborného kmeta, Ten odiv dlouhověkosti, A stálé mladé živosti? Kéž v nápodobné čerstvosti I já svá stará trávím léta! Jest svůj; však tím kdo nebývá? Teď škaredě se podívá, Teď vzhledne opět usměvavě; Zlý, dobrý jest své ku zábavě. Ač starý, změnu miluje, Vždy bouraje a stavě. 35 Kde přílišně rád vidín bývá, Tam nedlouho se zdržuje; Však odtud zdlouha ucházívá, Kde naň si někdo ztěžuje. I lakomství prý není prázen, An jako skrbný mnohý blázen Dost chudý oděv na se vzav, Svůj starý schoval zlatohlav: Já však mám pevně za to, Že posud nosí zlato. – TenTen, kdo má oči protřené, Zří ctnosti jeho vznešené. On potěšuje ztrápené, A milý balsam do ran lije, On krásné slávy věnce vije, A učí hlupce moudrosti. On, když se lidská srdce dvojí, Je novým přízně svazem pojí. Jest pln vždy tiché činnosti, A v zimě, v letě, ve dne, v noci Své nedá leniť živé moci, Nade vše pilnost miluje. Hra, žert a marné děckování Jej sužuje i odehání. Zahálka jej umrtvuje. Mzdu práci hodnou věnuje, A přináší, jak může, Tam bodláčí, tu růže. Vždy šetří řádu slušného: A protož moudrý jen s nímním, kde je, I mluví, rmoutí se a směje, A blázen to vše bez něho. 36 Syn pravý přirození! V němž chlouby nemáš ani s vlas. Můj zpěv, ach! jemu vzácen není, Ba ani, čtenáři, tvé čtení; Neb utíká nás obou – čas.