NÁVŠTĚVA

Josef Kalus

NÁVŠTĚVA
Po špičkách smrt ke mně vešla bíle oděná, vysoká, však velmi sešlá, k zemi shrbená. „Sedni, odpočiň si chvíli,“ klidně pronesu, „k snědku s máslem chleba bílý tobě donesu“.donesu.“ „Pražádného nemám hladu, nesnášej mi nic, a pojď se mnou bez odkladu –“ dí a chmuří líc. „Přeješ-li si, s tebou půjdu ochotně a hned: však jsem tu jen užil trudů, všelijakých běd.“ „Vidím, rozumný že’s děda: tak to má být, tak!“ a ke stolu ke mně sedá, vyjasněný zrak, „jiní se mi vymlouvají, nechtí se mnou jít, byť bych slíbila jim v ráji pohodlný byt. Bez vytáček, bez průtahů ty však hned chceš jít se mnou k trápení neb blahu – za to smíš dál žít – vážím nebojácných lidí sobě velice!“ a smrt s úsměvem se klidí z mojí světnice. [57]