Z hor strmých častokráte snivé zraky

Josef Kalus

Z hor strmých častokráte snivé zraky Z hor strmých častokráte snivé zraky
jsem upírával s Vámi na oblaky, ať kvetly lilijí, neb rostly v mraky, ať sluncem zářily neb s bleskem v dlani se hnali bouřně po nebeské báni. Já toužil láskou Vaší obejatý proměněn v oblak, vznést se v blankyt zlatý a proletěť jej jako včela nivu. – V tu říši mračnou, plnou kouzel, divů jsme často s utajeným dechem zřeli a s oblaky jak s druhy rozprávěli, vždyť živými nám bytostmi se zdály, když nad námi se v modru kolébaly. Teď vzdálen Vás, sám, s duší roztouženou oblaky stíhám, jak se nebem ženou a kdykoli k Vám ku letu se strojí posílám s pozdravem Vám duši svoji.
I oblaky v té knize veršem spjaté Vás pozdravují za mne tisíckráte a v klíně vzpomínky Vám nesou zlaté! [7] OBLAKY
[9]