XXIII. Dva oblaky zasmušilé

Josef Kalus

XXIII.
Dva oblaky zasmušilé
Dva oblaky zasmušilé
podaly si ruce bílé nad vysokou horou, když se rděla zorou.
Jeden rodem ze Šumavy, druhý něžný, zlatohlavý v Beskydách se zrodil, po Bečvě se brodil. V srdcích obou plály blesky, ze rtův jejich zněly stesky – v této jitřní době rozuměly sobě. Tam, kde Kriváň témě zdvihá v let se jejich peruť míhá: tam sbor čeká druhů ze slovanských luhů. Slovač bědná volá, úpí, ze srdce jí pijou supi [53] toky krve rudé – „Bude vojna, bude.“ Lidé – bratří – ruce v klínu nechají lkáť Slovačinu, rváť z ní roucho chudé – „Bude vojna, bude.“ Ať se lidé rdějí v líci, oblaky až hřímající tasí blesky rudé – „Bude vojna, bude.“ Oblaky dva zasmušilé unáší v spěch křídlo bílé a v modravé dálce svolávají k válce. – 54