XXXIV. Zimní slunce skrblí se svou září

Josef Kalus

XXXIV.
Zimní slunce skrblí se svou září
Zimní slunce skrblí se svou září
lakomec jak s perlami a zlatem, letní – štědře zemi, nebe daří po náručí plném, vrchovatém.
Zimní – vychladlou pec připomíná, lampu, ve které již není tuku, letní – číši ohnivého vína, mladé srdce ve bouřlivém tluku. Zimní – rovno ku bídnému vraku, ve vlnách když tone a se topí, letní – k žhavé vášni v jarém zraku, k růži, již máj zlatou rosou kropí. Zimní – toť pták uvězněný v kleci, v komůrce jak tmavé doklepává, letní – totě horal statných plecí, totě touha po svobodě žhavá. [75] Zimní – nemá ohně, nemá vzletu, síly, toť člověka obraz na stará je leta, letní – jako klouček růžový a bílý miláčkem je vždycky celičkého světa! 76