Dvě bídy.

Josef Kalus

Dvě bídy.
Na rozcestí u skály dvě bídy se potkaly, obě hubené jak třísky: jedna z města, druhá z vísky. „Ach, sestřičko, odkud, kam?“ „Z města, sestro, utíkám – z města prchám do dědiny v život lepší, nový, jiný. Omrzel mne městský puch, na čerstvý chci vonný vzduch, v lesa vůni, v slunce záři nabýt zdraví, lepých tváří. A ty, sestro, odkud, kam?“ 88 „Já zas ze vsi utíkám. Každý den i na neděli máme jenom zemák, zelí. V městě vždy je masa kus, kačena neb tučná hus, divadlo a libosady – než tu, raděj v městě hlady.“ „Ach, mne vábí tichá ves!“ „Mne hluk města, věží les!“ „Nuže s Bohem! Měj se blaze!“ „Slunce sviť ti na tvé dráze!“ Rozešly se, samý chvat, aby nezmeškaly snad, jedna z města, druhá z vísky, obě hubené jak třísky. 89