CESTY BOŽÍ.

CESTY BOŽÍ.
Noc černá spadla nad Egypta pískem. Chlad úpal vystřídal, je dvakrát smutno, a hrůzou v dáli šakalové vyjí. Chval každý duchu Otce Hospodina! Je teplo v chýši při poháru vína, staň poutníku, strach obchází tu nocí a poušť je širá, zahradou je smrti. Kdo bloudí kolem se tlukoucím srdcem? – – Dní čtyřicet se Pafnuc svatý postí, jak Eliáš, jejž oheň k nebi unes; již vyschl pramen u jeskyně duté, a spadlé datle seschly v písku žhavém. Muž Boží klečí jako socha tuhá, je kost a kůže, podoben je smrti, jen oko hoří v svatém vytržení a ruce v kříži nepohnutě trčí. Ó srdce lidské, kdo tvé cesty chápe? – – Půst ukončen a Pafnuc takto dumá: „Jen půst a rozjímání vedou k nebi, kdo z lidí asi dostoupil až ke mně?“ Jak někdy kapka vody s klenby padá a jednotvárně ozývá se znovu a kape, kape, v kámen jamku hloubí, tak myšlenka ta zlá dál světce mučí. „Vstaň,“ slyší hlas, „jdi ku severu pouští, tam v krčmě najdeš bratra – muzikanta.“ To jak by hrom se prázdnem pouště chechtal, tak v užasnutí Pafnuc k zemi klesá. – – Vstal, zdá se mu, že s nebe svého spadl, a vrávoravě k severu se béře. Je blízko k ránu, z krčmy světlo blýská: tam ještě tančí, píšťala tam hvízdá. I bloudí kolem se tlukoucím srdcem. „Tam v krčmě najdeš bratra muzikanta,“ si zmaten šeptá... „Bratra! v místě hříchu!..“ I vzmuží se a ven ho k sobě volá. „Ó muži Boží,“ pokorně ho zdraví, „mně promiň hříšnému, že tebe ruším, a pověz, pouč, kterak ve svatosti tak vysoko jsi k trůnu Boha došel?“ 27 Muž pištec mlčí, řeči té se děsí: „Nač, dobrý muži, nevčasné ty žerty?“ A Pafnuc myslí: „Tento člověk z krčmy mně tedy roven přede tváří Boží?“ A znova s úctou zvedá k němu oči. Řek’ hudebník: „Jsem z bídných nejbídnější! Než hrál jsem v krčmách, pustý byl jsem zloděj a s loupežnickou rotou táhl světem. Má minulost je pečetěna krví a vzpomínky mé rovnají se hrůze.“ „Snad přece,“ míní světec, „skutek dobrý tu smazal krev a smířil Spasitele?“ „Nic,“ řekl zloděj, „neznám toho činu.“ „Jen vzpomínej!“ dál nutí Pafnuc svatý – – „Snad,“ řekl zloděj, „počkej, – napadlo mi, kdys naše rota krásnou pannu jala, ta Hospodinu byla zasvěcena – ó, její slzy, jak mě dosud pálí! – já vytrhnul ji loupežnické sběři a dlouhou pouští v klášter jsem ji vrátil.“ „A dále?“ – Pafnuc dobré skutky zvídá. „Jdu jednou sám a ženu potkám v poušti, tak byla krásná, že jsem zmaten stanul a pozoroval hojné její slzy. „Proč pláčeš?“ – Klesla, objala mi nohy: „Měj slitování nad svou otrokyní, jsem muže zbavena i svojich dětí, již tři dni bloudím, neměla jsem v ústech.“ „Mluv, co se stalo?“ – „Manžela mi jali, že zpronevěřil svěřenou mu sumu, jej z vězení jen k novým mukám vodí a syny tři mi do zástavy vzali.“ Tu ženu chorou odnesl jsem v chatu a nasytil ji, takže pookřála. ,Co vzal tvůj muž?‘ I řekla: ,Tři sta peněz‘ – ,Zde vezmi je a vrať se s Bohem domů.‘ A toho dne jsou všickni zachráněni. Víc nevím však, jsem lupič jen a zloděj“ – Chtěl Pafnuc ruku políbit mu vroucně, však zloděj zkřik’ a zmizel ve své krčmě. 28 Jde Pafnuc domů, těžkým trudem dumá: „Jsem zlý či dobrý? Bůh je spravedlivý, ten jediný má v rukou pravé váhy, ví, jsem-li lásky nebo hněvu hoden“ – – Jak podivné jsou tajné cesty Páně! Den druhý žáci z okolí se sejdou a k Pafnucovi otci jdou se radit, zvěst o nesmírném nesou pohoršení. Thais, děva krásná, jaké rovno není, zem Egyptskou svým podmanila hříchem, stu nešťastných vše promrhala jmění, sto žárlivých k ní cestu kropí krví. Ta žalná zvěst až k otcům v poušti vane – – Co činit nyní? S Antonínem starcem se Pafnuc radí, nařizují žákům noc celou Ducha o dar rady prosit. A noci té mnich Pavel, srdce čisté, má vidění: Je nebe otevřené, tam v Boží slávě v slunci lůžko vidí, tři panny, hvězdy, kolem něho září – – „Ó Antoníne, otče,“ volá ze sna, „jak zázračné tvé bude spočinutí!“ Jak zvonem s nebe zní: „To jeho není.“ „Čí tedy bude?“ – „Thaidy, hříšné děvy.“ To zvěděl Pafnuc, znova vzpomíná si na bratra svého, krčmy muzikanta – – Vstal, chopil hůl, dnes jeho cestou půjde, a síla Boží roste v jeho srdci. Jak hvězda jasná, která s nebe padá, Thais usměvavá ve dveřích ho vítá. „Ten pokoj není dost mi osamělý,“ dí Pafnuc chvatně, ohlíží se kolem. „Proč? Zcela jisti jsme před zraky lidí.“ „A před Bohem – ?“ děl Pafnuc. – Zkřikla žena, jí jméno Boží, tady neslyšené, jak střela žhavá proniknulo duší. 29 A tiše mluví Pafnuc, dílo svaté, jež začal Bůh, dál přede, dobrotivý. Thais shroutila se v slzách k jeho nohám, jen tři dni lhůty na světci si žádá. Pak trestem ohně na náměstí širém své všecko jmění, skvosty, šaty pálí, jak žebračka tam tři dni bosa stojí a v pláči prosí lidstva odpuštění – – Dva lidé pouští nekonečnou spějí. „Jsem zcela tvoje, otče, nemám vůle.“ A Pafnuc v klášter panenský ji zazdí, jen okénko jí nechá k malé cele. „Jak mám se modlit?“ Thais v ní ozývá se. „Ne jménem Božím, nehodná, tak pouze: Ó Stvořiteli, nade mnou se smiluj.“ A po tři léta tak jen Thais se modlí. Tu s Antonínem poradí se světec a Thaidy celu provždy otevírá. „Pojď, sestro, ven!“ ji vlídným slovem volá. Thais nechce jít. „Pojď, pokání je konec.“ Ach, nemůže již vstáti kajícnice, tam klečí, zlatým vlasem zahalena: „Své hříchy před sebou jsem položila a nepřestávám v slzách zříti na ně.“ „Pro tento pohled,“ řekl Pafnuc svatý, „Bůh odpustil ti všecka provinění.“ Thais zajásala jako ptáče Boží – a holubice bílá k nebi letí. Sv. Pafnucius poustevník Thebaidský. (Thebais, nynější Said, nazývala se za věku starého jižní část Egypta čili Horní Egypt, dle hlavního města Theb ). Stal se později biskupem. Zemřel ve IV. století. Sv. Antonín arciotec mnichů v Egyptě, zemřel r. 356, maje 105 let věku svého, z nichž, jako sv. Pavel, devadesát let na poušti ztrávil. Tento zesnul r. 343 v stáří 113 let. – Viz také náš překlad „Podobizen Svatých“ od Arnošta Hella.
30