PŘI NÁVRATU S POLÍ.
Borutka.
Romance.
Jednou večer pod Hutiskem
potkám kohos s černým psiskem,
klobouk přitisknutý v čelo –
zabylo mi neveselo.
Zabylo mi úzko tuze.
Ptal se: „Kam tě vede chůze?“
Hlas mi zazněl nějak známě.
„Do mlýna jdu k panímámě.“
„Nemáš-li nic proti tomu,
doprovodil bych tě domů.“
„Co bych proti tomu měla?“
Strachy jsem se všecka chvěla.
„Mněl jsem, že se budeš báti?“
Chce mne kolem pasu bráti:
vytrhnu se beze slova –
chce mne obejmouti znova.
72
„To nikomu nedovolím!“
a utíkám cestou k polím.
On se za mnou se psem pustí:
strach můj v horu počal růsti.
Jako v pytli tma je všude.
Myslím si, co se mnou bude,
v tom mi noha zaklopýtne,
padám. – On mne v náruč chytne.
„Teď tě nepustím tak snadno!“
Cítím v těle s horkem chladno.
„Slíbíš mi na odčiněnou,
že se staneš mojí ženou.“
„Ženou? Vždyť vás neznám, pane.“
Líce moje hněvem plane.
„Opravdu mne neznáš, Milo?“
Mžikem se mi vyjasnilo.
„Kde ses tu vzal, synku milý?“
„Od vojska mne propustili.
Však jsem tam byl pořád chorý:
tys mi scházela a hory.“
73
„Všaks mi také všady scházel.“
Zobjímal mne, vyprovázel
do mlýna a domů zpátky.
Svatba byla na obrátky.
Všichni.
Půl jdem v husím pochodu,
půl jdem jako procesí,
kol večera lahodu
s purpurnými nebesy,
kde skřivánek dozpěvuje
píseň, která okouzluje
ňadra prací zpocená,
jak nebeská ozvěna.
Hle, tam první hvězda vzchází,
a tam druhá, třetí tu:
Bůh je jako kvítí hází
po nebeském blankytu,
nítí jich tam na tisíce,
aby zjasnil naše líce,
v ňadrech vzbudil důvěru,
že v něm máme opěru.
74