II.
Ovčák.
Chvátám k horám v zlatém ránu, –
náhle udiveně stanu.
V sluch mi bije moře tonů
hlas jak utajených zvonů.
Jak by v podzemní kdes říši
cinkalo sto zlatých číší.
Jak by perel šňůra skvělá
po skalách se kutálela.
Jak by tancující víly
smály se a hovořily.
Jak by louka květem bílá
místo vůně tóny lila.
Jako zlaté ve pohádce
zvonilo to snivě, sladce.
Tak jen anděl v ráji zpívá,
když se na tvář Boží dívá.
[21]
Tak serafů křídla zvoní,
když se před trůn Boží kloní.
Ach tak krásné, tklivé zvuky,
padají jen z Boží ruky.
***
I jdu blíž, hle! tam se bělá
ovečkami hora celá.
Vesele se popásají,
na hrdle jim zvonky hrají.
Zvonky prosté, drobné, malé,
zvuky: perly dokonalé.
Každý tón, toť démant drobný,
skvělý rubín, křišťál zdobný.
Jak když ve korytě těsném
vlnky skáčou v reji plesném.
Jak když k slavíkovu lkání
pojí háj své oddychání.
Jak když pestré ptačí hlásky
tkají píseň věčné lásky.
***
Ach ta píseň zvonků sladká
cukruje jak holubátka.
22
Všechno je v ní obsaženo,
co má zvuk a tónu jméno.
Z nástrojů jak všeho světa
ohlas,ohlas do duše nám slétá.
Zvuk v ní houslí dovádivý,
basy hlas, tón flétny tklivý.
Drobná perla ze citery
a zvuk jiný tisícerý.
Cimbál též se ozve tónem
a kytara za ním honem.
Ba i harfa v směs těch hlasů
rozsype svých tonů krásu.
Dudy též se ozvou tiše,
varyto jak z dálné výše.
Tony ty se potírají,
tichnou a zas hlasně hrají.
Tichnou, jak když zlaté zřídlo
staví andělovo křídlo.
A hned hlasně pozazvučí
jako volný pramen ručí.
A vzduch zlatý chví se, třese,
k horám, k lesům zpěv ten nese.
23
Sladkých tonů celé moře
šíří od hory se k hoře.
Šíří se a v dáli hasne
jako povzdechnutí hlasné.
***
Ovečky se popásají,
na hrdlech jim zvonky hrají.
Vlna bělounká a sněžná
halí stvoření ta něžná.
Některou z nich černě šatí,
a některou postrakatí.
Po stráních se rozbíhají,
na hrdle jim zvonky hrají.
Ale píseň ovčákova
volá je a shání znova.
Padá v zvonků píseň hravou
slzou slastnou, perlou pravou:
Písně ovčákovy.
1.
Ovečky, ovečky,
co to zas děláte,
po stráních zelených
že mi se touláte?
24
Vždycky vám říkávám,
že jsem váš tatíček,
a vy zas krdélec
poslušných dětiček.
Vždycky vám říkávám,
držte se v hromadě
jak bílé růžičky
na keři v zahradě.
Nuž co to děláte,
že se zas touláte
a že mi chodíte,
kam chodiť nemáte?
Však já vás dovedu
na vonnou lučinu,
kde hojně najdete
slaďounkou bylinu.
Však já vás provedu
místečky oněmi,
která i včeličky
lákají vůněmi.
V háji vám vyhledám
nejlepší lupení
a čistá studánka
vím, kde se pramení.
25
Nuž v stádo bělounké,
ať se už pojíte!
ukažte, poslušny
jak býti umíte!
***
A ovečky pobloudilé
řadí se už v stádo bílé.
Nemeškají, pospíchají –
na hrdle jim zvonky hrají.
V spěch ovčáka obtočily
jako velký věnec bílý,
Jak družina svého krále –
a ovčáček zpívá dále.
Píseň.
Ovečky mé malé!
já vám dělám krále.
Říš má – hory doly,
žezlem – obuch holý,
trůn můj – skalný stupeň,
korunou – z bříz lupen.
V královské mé síni
buk mi čelo stíní,
k nohám mech mi stele
koberce své stkvělé.
26
Studánečka čistá
zrcadlo mi chystá,
vonná ostružina
nápoj sladší vína.
Pejsek – věrné páže,
dělá, co král káže,
perly lije rosa,
písně hrdlo kosa.
Ku nohám mi mladá
kalina plod skládá,
slunce zlatovlasé
sype zlato zase.
Kol zlézají kopce
poddané mi ovce,
podávají daní
vlnu, mléko ranní.
Vůni dýše mlází.
Co mi ještě schází?
Princka jen nějaká
pro krále ovčáka.
***
Ovečky se popásají,
na hrdle jim zvonky hrají.
A ovčáček novou písní
ulevuje svojí tísni:
27
Píseň.
Paste se, ovečky, paste se
po háji, po stráni, po lese!
Paste se, pokavad skropena
rosou je travina zelená.
Až budebude, ovečkyovečky, poledne,
každá z vás do stínu ulehne.
A já si naladím píšťalu –
budu vám do snů hráť pomalu.
Budu vám písničky přehrávat,
jakých svět neslyšel dosavad.
Z písniček nejkrasší vyberu
a tu vám přehrám až k večeru.
Přehrám, až půjdeme k salaši,
aby ji slyšeli Valaši.
Aby hned Valašky věděly,
že hraje ovčáček veselý!
***
Ovečky se popásají,
na hrdle jim zvonky hrají.
A ovčáček zpívá, zpívá,
hlas mu v hrdle neumdlívá.
28
Sotva přestal, spřádá znova
nový nápěv, krasší slova.
Sotva přestal – na píšťale
přehrává jim zase dále:
Píseň.
SkačteSkačte, ovečky,
skačteskačte, kozičky,
pěkně po notě,
podle písničky.
Až nás uslyší
měsíc s hvězdami,
pěkně po notě
půjde za námi.
A ty olšiny,
a ty jedličky
také přivábím
kouzlem písničky.
Hory počnou se
také otáčet,
potom doliny
a pak celý svět. –
SkačteSkačte, ovečky,
skačteskačte, kozičky,
pěkně po notě,
podle písničky!
***
29
A jak foukal do píšťaly
ovečky se popásaly.
Sem tam škubly stéblo trávy
a povznesly bílé hlavy.
A jako by rozuměly,
v taktu hlavou přikláněly.
Dívaly se na ovčáka,
jakou sladkosť z dřeva láká.
A dále se popásaly,
na hrdle jim zvonky hrály.
Pohádka.
Budu vám něco povídať –
slyšte to jako pohádku:
po nebi bílé beránky
páš hošík v zlatém kabátku.
A pasával je každý den
a měl beránky tuze rád,
však že jim moc byl po vůli
chtěli jen dováděť a hrát.
A jednou se tak rozzlobil,
že bičíkem je sešlehal –
tu oni s hrozným bekotem
se rozutekli v modrou dáldál.
30
Pak tesknil zlatý pasáček
a dlouhou chvíli bez nich měl,
dél nemoh’ steskem vydržeť –
beránky bílé hledat šel.
A po horách a po dolech
musil je dlouho sháněti,
i v černých roklích hledal je,
i v pustém vlčím doupěti.
A zas je nebem prováděl,
leč bědoval, že zdivěli,
vždyť po blankytě nebeském
jak divé husy letěli.
Až jednou jako divá zvěř
se shlukli kolem pasáka
a vypili mu zlatý hled
a roztrhali chudáka.
Nuž viďte, milé ovečky,
že krutý osud ovčák měl?
to za to, že své beránky
trestať a kárať neuměl.
Proto k vám bývám přísnější,
nežli hoch v zlatém kabátku –
Nuž pro dnes dosťdosť, mé ovečky,
zítra stkám novou pohádku!
***
31
Ovečky se popásaly
a pohádce naslouchaly.
Někdy při tom prostém ději
vznesly hlavu zvědavěji.
Stavily se chvíli v kroku,
plno účastenství v oku.
Vznesly oči k pasákovi,
co as ještě dále poví.
Nemohly se dočkať konce –
na hrdlech jim hrály zvonce.
Stály tiše jako pěny. –
Ovčák o hůl podepřený.
Zlatou pohádku snul dále,
až ukončil nenadále.
Dokončil a dopověděl,
snivě k nebes báni hleděl.
Jakoby ty mráčky čítal,
jimiž nebeský luh zkvítal.
A zas po ovcích se díval,
zanotil a dále zpíval:
Píseň.
Kdybych já, oblaky,
pozor měl nad vámi,
já bych vás šlehával
ostrými metlami.
32
Já bych vás nechával
o žízni, o hladu –
tak bych já spořádal
nebeskou zahradu.
Já bych vám napravil
tu tvrdou hlavičku,
já bych vás ochočil
jak ptáčník pěničku.
Oh! já bych ukázal
slunečku zlatému,
jak se má dohlédať
ku stádu takému.
Oh! já bych ukázal
hvězdám a měsíci,
jak se má vládnouti
té mračné směsici.
Oh! já bych ukázal
obloze nebeské,
jak bych já bičoval
ty mraky nehezké.
Oh! já bych ukázal
světu a lidem všem,
jak se má stádo pásť
na luhu nebeském!
***
33
Ovečky se popásají
na hrdle jim zvonky hrají.
Zpěv je k ovčákovi láká
jako jarní slunce ptáka.
Krok svůj drží podle něho
plný skoku bujarého.
Zdvihají a kloní hlavy
jako v Bečvě vlnek davy.
Po kopcích je ovčák vede
a rozmluvu s nimi přede:
ROZMLUVA.
A teď píšťalu a píseň
i pohádku stranou kladu,
a teď, ovečky, je na vás řada
pustiti se do výkladu.
Povídejte třeba o travičce,
jakou nejraději k snědku máte,
zdali, když je trochu mrazem skřehlá,
či když na ní visí rosy kapky zlaté?
Vypravujte něco o studánkách,
které nejčistější zřídlo mají,
snad ty, které vytékají ze skal,
či jež na mechu si stelou v háji?
Rcete, při které as písni
nejlépe se na horách vám pase –
34
při té snad, již skřivan z prsou roní,
či jež z nitra mého vylévá se?
Povězte mi, při pohádce které
sobě nejsladčeji zadřímnete –
při té, již stříbrný měsíc spřádá,
či jež v srdci pro vás roste mi a kvete?
Rcete, z které píšťaly as tóny
přímo do srdce vám zapadají –
z lípové, již denně ladím stokrát,
či jež z hnízd se kosům ozývají?
Ach, vy chytráci, já se jen pořád tážu
a vy ani slovem nedutáte –
moudrý mlčí, myslíte si asi –
nuž též budu mlčeť, ovečky mé zlaté!
***
Juž stichla píseň ovčákova,
se stádem zašel do lesa –
však brzy zase radosť nová
v zpěv ňadra jeho rozplesá
a rozzvučí jak zlaté zvony,
a nové písně, nové tóny –
z nich na hory se vylejí
jak tisíc zlatých krůpějí.
Ó duše jeho nedohledná
a hluboká je studnice –
před vámi blýskla perla jedna,
35
v nitru jich blýská tisíce,
jež z hlubin vezdy řinout budou
na rodnou půdu svatou, chudou
ve bystřinách a pramenech,
až krev v něm shasne, dojde dech.
Zde každý pohled do krajiny
v zpěv ňadra jeho roznítí –
ó tolik lásky nikdo jiný
k domovu svému necítí:
ty rodné hory, rodné skály
se srdcem v srdci jeho stály,
jen jimi krev mu kolotá,
bez nich mu není života.
A víte, o čem v noci snívá?
Jen o horách a o lesích –
on věří: horský luh i niva
že jistě jsou i v nebesích,
i horská bouř se svými blesky –
sic jinak zhynul by tam stesky,
tam pobyt by mu peklem byl,
on steskem by se usoužil.
Jen láskou k horám duše jeho
zůstala čistá, nevinná –
lesního plesa čarovného
toť křišťalová hlubina:
v ní slunce s hvězdami se zhlíží,
k ní s kolouchy se laně blíží,
36
přírodu celou, nebe, zem
zrcadlí ona v nitru svém.
Ó horalova duše čistá!
jak nízko pod tebou je svět –
v něm pro tebe juž není místa,
tam svadla bys jak v mrazu květ;
ó v horách ukryvej se stále
jak perla ceny neskonalé
a ze života strastí, dum
zalétej písní k nebesům!
37