III.
U STUDÁNKY.
U studánky v stínu skály
mladé Valašky dvě stály.
Mladé děvy, růžné líce,
krásné jak dvě borovice.
A již k studánce se kloní –
ze rtův jejich píseň zvoní.
Píseň.
Studánečko malá,
kde jsi se tu vzala,
bludná noční chmura
tebe vyplakala?
Zajisté u srdce
bolelo ji cosi,
že ronila z očí
tolik zlaté rosy.
[41]
Snad ztratila dítě,
snad ztratila muže –
či vykouzliť chtěla
ze skal vonné růže?
Ach na skalách našich
růže neporostou,
mateří jen douškou
zakvítají prostou.
Tady jenom rostou
břízy, jedle, buky
a to srdce naše
plno slasti, muky.
Tady jenom roste
mech a hořec rudý
a s valašskou písní
valašský lid chudý.
Studánečko malá,
kde jsi se tu vzala,
slasť-li tě, či bolesť
z očí vyplakala?
***
A již jedna pije
a nabírá dlaní –
pak i družka její
k studánce se sklání;
42
sklánějí se obě
v jedné a též době,
srazily se čelem,
trhly zpátky tělem,
zasmály se obě:
PÍSEŇ VALAŠKY I.
Směj se, Haničko,
zlaté srdíčkosrdíčko,
jako malina,
jako sluníčko!
Směj se pořád jen
májový jak den,
jako ovčáček,
když vyhání ven.
Máš-li milého,
směj se na něho,
házej jiskry naň
z oka černého.
Házej růžičky
z jasné tvářičky,
ať můžeme plésť
k svatbě voničky. –
Směj se, Haničko,
zlaté srdíčkosrdíčko,
jako malina,
jako sluníčko!
43
PÍSEŇ VALAŠKY II.
Má zlatá Verunko,
pohledni na slunko,
milému ve zraku
hoří jak v oblaku.
Pohledni ku hrázi,
tvůj milý přichází
v červeném brunclíku,
na rtech sto slavíků.
Přichází blíž a blíž –
Jak spěcháspěchá, nevidíš?
Bude tu za krátko,
zlíbá tě přesladko!
***
Na tu píseň, na ta slova
už tu postať horalova.
Statná, vysoká jak jedle,
co tu stojí vedle.
A tvář veselá a zdravá
jako v máji tráva.
Oko hnědé jiskry hází
jako potok v mlází.
Ret se jarním kvítím směje
a už výská, pěje:
44
PíseňPíseň.
Já té studánce
závidím dneska,
že se z ní napila
panenka hezká.
Že z ní pily dnes
růžová ústa,
ústa dvou sličných děv –
závisť má vzrůstá.
Dvé par očiček
se v ní dnes shlídlo –
přešťastná. studánka,
přešťastné zřídlo!
***
PRVNÍ VALACH.
Byl jsi na malinách jistě,
že máš ústa tolik sladká?!
DRUHÁ VALAŠKA.
Spáváš na růžovém listě,
krmíš cukrem holoubátka?
Vrkáš jako ony,
jak dech růží vonný
poslouchá se tvoje řeč!
VALACH.
Máte jazyk jako meč
na mne nabroušený dneska –
skryta v trní poupátka dvě hezká
zdáte se mi býti.
45
OBĚ VALAŠKY.
Toho, komu zavoněla,
mohou poraniti.
VALACH.
Ať si teče krev má vřelá –
vaše ústka uzardělá
chci přec políbiti.
OBĚ VALAŠKY.
Nic nesvedeš s námi!
VALACH.
Popalte mne třeba kopřivami,
ale potom sypte kvítí!
OBĚ VALAŠKY.
Píseň.
V růžový sad
vplížil se had
a hoch ku děvčeti,
bral ho do objetí
a šeptal, jak ho má tuze rád!
Ach tuze rád!
Zulíbal pak
ústa i zrak,
rozplétl jí vlásky,
vypil pohár lásky,
a zmizel jak v lese zlatý pták.
Ach, zlatý pták!
46
Otrávil had
růžový sad,
svadla láska mladá,
srdce mře a strádá,
leč nezapomene nikdy snad.
Ach, nikdy snad!
***
Dívky za ruce se vzaly
a včelkami odlétaly.
Se smíchem se poohlédly
a zmizely ve stínu jedlí.
Popěvek však brzy nový
z úst jich letěl k horalovi:
POPĚVEK.
Synečku, přijdi k nám,
až vyjde měsíček,
já tobě natrhám
koš sladkých jablíček.
Z růží a marjánku
kytku ti uvinu –
k srdci tě přivinu –
blahem se rozplynu! –
***
Na to Valach zahlaholí,
až to slyšeť po vůkolí:
47
Píseň.
Vyrostla mi růže bílá,
nebudu ji trhati,
do srdce mi trny vryla,
že jsem musel plakati,
pak se srdce vyhojilo,
veselo jeje, jako bylo!
Vytryskla mi studanečka,
nebudu z ní vody pít,
jed mi kápla do srdečka,
otrávila všechen cit –
srdce se však vyhojilo
a je zdrávozdrávo, jako bylo!
Dnes jsem spatřil růži jinou
a stříbrný sladší zdroj,
a mé síly zase hynou,
v ňadrech cítím nepokoj –
srdce, jež se vyhojilo:
nemocno jeje, jako bylo!
***
A teď z blízkého zas lesa
dívčí hrdlo písní plesá:
Píseň.
Jen se mimi, mé potěšenípotěšení,
neusouži –
48
musila bych na hrob chystať
věnec z růží,
musila bych v kytku svíjeť
rozmarinu,
musila bych na rakev ti
házeť hlínu.
Ach! bez tebe nemohla bych
déle žíti:
na dvě truhly musilo by
růží býti,
dvakrát tolik rozmariny
na kytice,
dvakrát vzdechů víc i slzí
dvakrát více.
Do hrobu pak dali by nás
jediného –
ach! co by tu bylo pláče
žalostného,
zvony, ty by hlaholily
smutná hrana,
že mládenec umřel touhou,
žalem panna! –
***
Sotva ústa dívek ztichla,
horalova duše vzdychla:
49
Píseň.
Sotva v neděli se
octnu za dědinou,
ty zelené hory
odevšad mi kynou.
Nevím kudy jíti –
každá je mi milá,
jak by se mi byla
v srdci narodila.
Každá je mi milá
jako vlastní matka,
na každé se skrývá
studánečka sladká.
Každá loubí spřádá
z jedloví a smrků,
písně se tam lejí
ze sta ptačích krků.
A bystřiny hučí
jako vlnobití –
na každé se srdce
jako doma cítí.
Ale na jednu z nich
chodím nejraději,
třeba proudy deště
s oblaků se lejí.
50
Tam jsou ona šťastná
i nešťastná místa,
kde poprve tryskla
moje láska čistá.
Tam jsou místa touhy,
mojich útrap zřídla,
tam si moje srdce
popálilo křídla.
Dřív létalo volně
po horách a dolech
a teď hyne láskou
a teď hyne v bolech!
***
Naslouchá teď, jiskry v oku,
slyší ale známou sloku:
Sloka.
Jen se mimi, mé potěšenípotěšení,
neusouži:
musila bych na hrob chystať
věnec z růží,
musila bych v kytky svíjeť
rozmarinu,
musila bych na rakev ti
házeť hlínu!“hlínu!
51
VALACH.
Pověz mi, děvčátko,
kdy mi vyznáš lásku?
VALAŠKA.
Až slunečko bude
vodiť hvězdy rudé
v noci na procházku!
VALACH.
Pověz mi, děvčátko,
kdy mám jizbu strojiť?
VALAŠKA.
Můžeš počíť hnedle –:
sřízni všechny jedle,
hleď je lýkem spojit
a jdi jizbu strojit!
VALACH.
Pověz mi, hrdličko,
kdy mám přijeť pro tě?
VALAŠKA.
Až ovečky naše
půjdou na salaše
pást se v zimní psotě! –
VALACH.
Řekni mi, děvčátko,
kdy ti řeknu ženo?
52
VALAŠKA.
Stoleté až tetky
budou skákať s dědky
v tanci přes vřeteno! –
***
Chvíli ticho. V tom již zase
Valach dále vyptává se:
„Řekni mi, děvčátko,
proč mne nenávidíš?“
VALAŠKA.
Mám tě tuze ráda:
jako štíra, hada,
že děvčátka šidíš!
VALACH.
Pověz mi, děvčátko,
kdo ti nalhal na mne?
VALAŠKA.
Hvězdy vyzradily –
ony svědky byly
tvojí lásky klamné!
VALACH.
Hvězdám, holubičko,
jak jen můžeš věřiť?
VALAŠKA.
Však jsem nevěřila –
v jedlí jsem se skryla,
53
počalo se šeřiť.
Musila jsem věřiť!
VALACH.
Řekni, duše moje,
co tě k tomu vedlo?
VALAŠKA.
Starosť jen o tebe –
strachem o tvé nebe
líce moje bledlo,
to mne k tomu vedlo!
VALACH.
Řekni, moje zlato,
s jakous odcházela?
VALAŠKA.
Srdce prudce bilo,
oko slzy lilo,
já se potácela –
tak jsem odcházela!
VALACH.
Pověz, duše drahá,
a co cítíš nyní?
VALAŠKA.
Hořkosť jenom, hochu,
lásky ani trochu,
bol mi čelo stíní! –
***
54
A než hovor dále snuli,
na chvilénku umlknuli –
Pak zas ze rtův Valachovi
řečí proud se řinul v nový.
„Řekni mi, děvčátko,
co teď bych měl činiť?“
VALAŠKA.
K starodávné lásce
co nejspíše vrať se,
sic mne bude vinit –
to bys teď měl činiť!
VALACH.
A víš ty, hrdličko,
jestli nepochybím?
VALAŠKA.
Ne! Tak jednať svato –
ku svatbě ti za to
družičkou jíť slíbím!
VALACH.
A víš ty, děvčátko,
budu-li s ní šťastný?
VALAŠKA.
Budeš, musíš býti –
Slična je jak kvítí
a svět je tak krásný –
Budeš jistě šťastný!
55
VALACH.
Řekni však, růžičko,
jak obnoviť známosť?
VALAŠKA.
Totě tuze snadné –
z luk své děvče vnadné
doprovoď dnes na most.
VALACH.
A pověz, děvčátkoděvčátko,
co as řekne ona?
VALAŠKA.
Zardí se a lekne,
pak tě slůvkem sekne
ta růžička vonná.
VALACH.
A pověz, děvčátko,
odpustí mi všecko?
VALAŠKA.
Dostane-li tebe,
budeš její nebe,
budeš její všecko,
zaplesá jak děcko!
VALACH.
Nuž s Bohem, děvčátko,
pojď, podej mi ruku!
56
VALAŠKA.
Pán Bůh ti dej štěstí!
SlyšSlyš, žežulka věstí
z lesa: kuku, kuku,
kuku, kuku, kuku!
***
VALACH (sám).
1.
Na těch horách roste
jedlí k nesečtení –
plno je tu vždycky
šumu, šelestění.
Každá ta jedlička
jak zelená vlna
ševelu a šumu,
sladké vůně plna.
A všecky jedličky
jak zelené moře,
které prostírá se
od hory až k hoře.
A ty hory naše
ještě větší vlny,
šumotu a vůně
a ševelu plny.
A v těch velkých vlnách,
v tom zeleném moři,
57
malé chaloupečky
loďkami se noří.
Některá už tone,
už je vlnou skryta,
jenom okénečko
ze zeleně kmitá.
A v tom okénečku
smavé, svěží líčko –
Pán Bůh tebe pozdrav,
moje holubičko!
Pojď! já tebe spasím,
na Radhošť tě vznesu
z té šumivé vlny
zeleného lesu.
Tam se budem dívať
na zelené moře,
jak se rozprostírá
od hory až k hoře.
Jak v těch šumných vlnách
celičký kraj tone,
jenom já a ty ne,
poupátko mé vonné! –
2.
Roste horám z ňader
tisíc vonných jedlí
58
a jen na některé
ptáci hnízdo spředli.
Každičkou z těch jedlí
lásce nezasvětí –
některé jen svěří
svoje malé děti.
V některé jen stelou
své rodině ptačí –
celý den pak po ní
zpívají a skáčí.
Kdyby všecky jedle
v ňadrech hnízda kryly,
jako varhany by
hory hlaholily.
Celá krajina by
rozkoší se chvěla –
lidé by k nám spěli
jako do kostela.
Pak by lidé všichni
opouštěli chaty
a chtěli obývať
valašský kraj zlatý.
A hory by stále
zvonily a hrály –
my bychom se s lidmi
všemi objímali! –
59
3.
K rodné krajině
s rodným domečkem,
v dětství jsem již lnul
s celým srdečkem.
A lnu dosavad
vším svým myšlením
a vždy budu lnouť –
v tom se nezměnímnezměním.
Vždy k ní budu lnouť
vroucně, dětinně
jako kapradí
k lesní bystřině.
Jako k Bezkydám
vonná jedlice,
jako k nebesům
zlatá dennice.
Vždy k ní budu lnouť
stejným nadšením,
stejnou vroucností –
v tom se nezměním.
Já vždy s hrdostí
k srdci přivinu
rodný domeček,
rodnou krajinu!
60
4.
Kdo mé hory haní,
jakoby mne haněl,
kdo mé hory chválí,
jak by se mi klaněl;
kdo o horách zpívá,
jak by o mně zpíval,
kdo na horách bývá,
jak by u mne býval.
S horami jsem jedno,
co jsem já – jsou ony,
jak bych s nimi prožil
roků miliony;
jednak s nimi cítím,
jednak s nimi žiju,
z jedné číše s nimi
skalní pramen piju.
Stejně tvrdou lebku
mám s horami svými,
jedinou jen duši,
jedno srdce s nimi;
vše, co horám patřípatří,
i mně přináleží,
každý strom a hnízdo,
rosa, kvítek svěží.
Co vidíte na nich,
to je všecko moje –
61
vysoké ty jedle,
stříbrné ty zdroje,
ty komnaty lesní,
ta mechová lůžka,
jeleni a srny,
travička i muška.
Mé je všecko, všecko,
cokoli je tady –
každá studánečka,
všecky vodopády,
veškeré ty písně,
které ptáci zvoní,
veškerá ta vůně,
kterou kvítí roní.
Mé je všecko, všecko,
nač jen padne oko
od nejvyšších vrchů
až v zem přehluboko –
vše tu posvětil jsem
štěstím svým i žalem....žalem...
Na horách jsem pánem,
na horách jsem králem!
5.
Spikli se proti nám
lidé zlí i nebenebe,
a přec Valach ještěještě,
Bože, věří v Tebe!
62
Horal doufá, věří,
srdce své Ti nese,
ať už pase ovce,
nebo kácí v lese.
Horal doufať, věřiť
v Tebe nepřestává,
ať mu puká srdce,
ať mu klesá hlava.
Ač jen do haleny,
odívá se chudé –
Valach vždycky věřiť
v Tebe, Bože, bude!
***
Doslov.
VALAŠSKÁ PÍSEŇ.
Valašská písnička
prostá je, chudičká
jak lístek jedlový,
jak horská rosička.
Nerostla v kolébce
z perel a hedbáví,
vyrostla na mechu
ve stínu doubravy.
Neměla za kmotry
kněžny a knížata –
jí byly kmotrami
valašská děvčata.
63
Kmotrami Valašky,
za kmotry Valaši –
tančili celou noc
na vonné salaši.
Pili jí na zdraví
voděnku studenou,
ranními červánky
na bledo zbarvenou.
V Bezkydách sirotka
všichni se ujali,
všichni ho líbali,
na klíně chovali.
Vodili do lesa,
k Bečvě a na pole –
věnce mu svíjeli
z chrpy a koukole.
Tak prostě vyrostla
ta píseň s horaly,
při jejich popěvcích
kravičky oraly.
Ovečky pásly se,
psíčkové dřímali,
skřivánci jásali,
a mračna hřímaly.
Blýskavým oblakům
z daleka kynula,
64
jak k prsoum mateřským
k horám se vinula.
Dlaň v hřívu zpěněnou
bystřině vkládala
a na dno propastem
se smíchem padala.
Do hnízd se dívala
orlům a sokolu,
perutě ztápěla
v slunečním plápolu.
Jen rosné vláhy víc
a záře sluníčka,
a zkvete překrásně
ta horská růžička.
Svou krásou prostičkou,
ryzí a čarovnou
všech písní nejkrasších
stane se královnou!
65