V.
Valašská svatba.
I.
Nevěstino loučení.
Na prahu hosté,
v komoře hosté,
muzika sladká
v předsíni prosté.
Družičky bílé
házejí kvítí,
dávají hostům
vínečko píti.
Vínečko píti,
koláče bráti,
muzika k tomu
musí tuš hráti.
Nevěsta bledá
šáteček hledá,
[81]
veselý ženich
plakať jí nedá.
Veselím rdí se
jako červánek,
ona je tichá
jako beránek.
Tatíček žehná,
matička pláče,
družička s družbou
výská a skáče.
NEVĚSTA.
1.
Požehnej, matičko,
naposled své dceři,
dříve než překročí
práh domovních dveří.
Práh domovních dveří,
malovaná vrata,
kde libě zkvétala
má svoboda zlatá.
Má zlatá svoboda
růžemi voněla,
ale dnes, můj Bože,
k nebesům vzletěla.
82
K nebi odletěla,
chvěla perutěmi,
z křídel padaly jí
zlaté brky k zemi.
Ráda bych ji, ráda
za peruti jala,
ale ruce moje
láska slibem spjala.
Ráda bych já, ráda
pustila se za ní,
ale bratr nedá
a sestry mi brání.
Ráda bych ji, ráda
zavolala zpátky,
ale milý tiskne
na rty pocel sladký.
Kdy by jiskra v oku.
v střelu se změnila,
mrštila bych po ní,
v srdce ji ranila.
Že by raněna zpět
do klína mi padla.
pak bych vonné růže,
na ránu jí kladla.
83
Vonné růže kladla,
chovala ji v klíně,
po lukách vodila
a po doubravině.
Pohledy jejími
srdce bych blažila –
tak bych si panenské
svobody vážila!
Požehnej, matičko,
naposled své dceři,
než překročí navždy
práh domovních dveří!
2.
Tatíčku, tatíčku,
lejte požehnání
na hlavičku moji
z pracovitých dlaní.
Na hlavičku moji,
věncem ovinutou
vonným rozmarinem
a svatební rutou.
Uctivě děkuji
za vše dobrodiní,
kterých jsem zažila
zde v otcovské síni.
84
Za vše dobrodiní
i za všechnu péči,
za slovíčko každé
bohumilých řečí.
Za každičký úsměv
bohumilých retů
stokráte vám odplať
nebeských Pán světů!
3.
A teďteď, bílé družičky,
roňte na mne slzičky,
sypte na mne růžičky.
A vy, štíhlí mládenci,
zapějte mi o věnci
a svatebním růměnci!
4.
Ó nepůjdu spíše
z té otcovy chýše,
dokud lipky nepozdravím,
nad vraty co kníše.
Nejméně juž sto let
haluzí tvých rod
stínem obestýlá
domku toho vchod.
85
Nejméně juž sto let
list, květ padá s nich
do kolejí dvorka
četných, písečných.
A sto nových prchne
dlouhých let a dní,
nežli v cestu hodíš
květ svůj poslední!
Lípo, lípo, lipečko,
jak se tobě odvděčíme –
jak se spolu rozloučíme?
Tys dnes plno zlatých květů
na cestu mi nasela...
lípoLípo, lípo, těmi květy
snad jsi pro mne slzela?
Neplač, já jsem vesela,
dneškem šťastna docela.
Leč věř, budu teskniť jistě
po tvém šumajícím listě,
po tvém květném pozdravu,
jejž mi házíš na hlavu.
Lípo, lípo, lipečko,
komu tebe zanechám,
až k milému odjechám?
Vím! můj bratr nejmladší
bude tě míť nejradší.
86
Miluje tvůj vonný list,
on z nich bude písně čísť.
Až oděješ hlavu v květ,
on ti písně bude pěť.
Pěť je bude ptáčeti
a milému děvčeti.
5.
A teď ústa svěří
něco růžovému keři:
Odpusť, drahý!
O svůj lupen,
vonnou růži,
rosný pupen,
dnes na můj svatební den
žes bysbyl zlúpen.
Však jsem vždycky tebe
věrně zalévala,
citu svého nebe
tobě odkrývala,
tvůj růžový květ
jak miláčkův ret
celovala.
Teď má sestra malá
tvoje květy rudé
milovati, celovati,
zalévati bude.
87
PÍSEŇ.
Růži, vzácnou květin paní,
ráda ruka k retům sklání.
Ráda ku ňadrům ji nese,
když se srdce touhou třese.
Ráda do vlasů ji klade
na znamení lásky mladé.
Před růžičkou, květin paní,
rádo děvče šíji sklání.
Jí by panenské své čelo
věčně okrašlovať chtělo.
***
Dívčí srdce by si přálo,
by se růži podobalo.
Růži bílé, plné vůně,
k níž svět celý láskou stůně.
Růži vonné, plné rosy,
o kterou svět celý prosí! –
6.
Jak bych se, slepičky, zdržela,
bych vám též slovo, dvě neděla?
Vy jste z ruky mojí
sladké krmě braly:
88
žita klásek zralý
chutě zobávaly.
Všeho ochutnaly,
co dobrého růstá,
z úst mých sladká sousta
braly jste si zhusta.
Jako zlatý oblak
jste se chumelily,
když jsem drobila vám
krajíc chleba bílý.
Jako temná chmura
bouřily jste v dvoře,
když jsem házela vám
zlaté zrní spoře.
Teď je konec všemu
rozdávání mému:
moje sestra mladší
sousta ještě sladší
snad vám bude dávať,
do klína vás brávať,
s vámi sobě hrávať!
7.
Ještě svojim kravkám
jsem nic nevzkázala,
a přec jsem tak ráda
pro ně trávu žala,
89
zabloudila s nimi
často do jetele,
v písních odkryla jim
duši, srdce celé.
Ony moje vzdechy
jenom slýchávaly,
které se mi někdy
z mladých ňader draly.
Ony jenom byly
jedinými svědky
čtveráctví mnohého
a milostné pletky.
Ony radostí mou,
pýchou mojí byly,
když jak lesklé zlato
z chléva vykročily,
a návsím se statně
bralo celé stádo:
každé oko na nich
spočinulo rádo,
mnohé se zálibou,
mnohé závistivě,
dokud nezmizely
na zelené nivě.
A když večerem se
z pole navracely,
všechny hospodyně
s prahu pohlížely,
90
jak za kravkou kravka
jak tlum laní kráčí
a vemeno bílé
sotva unesť stačí.
A že kravky ráda mám,
na každou si zavolám:
Stračeno, březulo,
kraseno, černulo,
křížano, květuše,
strojano, maluše,
vrběno, malino,
hafero, kalino,
z jetele a trávy
buďte tu vždycky zdrávy,
vždy ať od vás stéká
tok bílého mléka
jako živná řeka!
8.
Ještě té jabloňce
ret můj pozdrav složí,
a pak se již půjdem
modlit ve chrám boží.
Jabloňce starušce
pohlednu do tváří –
a pak mne můžete
odvesti k oltáři.
91
Píseň.
Jabloňko, jabloňko,
celá jsi shrbena
od hojných jablíček
sladkého břemena.
Celá jsi shrbena
a přece vesela,
jako bys životem
po růžích kráčela.
Tvé plody krásné jsou
a plny sladkostisladkosti,
jako bys neznala
života hořkosti.
A třeba hořkosti
poznalas také dosť,
přece si měníváš
jablíčka ve sladkosť.
Od tebe, ach, achach, jablonečko milá,
ráda bych se věru! naučila
života trudy a trpkosti
měniti v medové sladkosti!
Jabloňko rozmilá,
za tvoje jablíčka
získám ti v ochranu
staršího bratříčka.
92
Za vedra letního
vodou tě poleje,
za mrazu zimního
v slamný plášť oděje.
Dobře ti prospěje,
buď dobré naděje!
II.
Ty svatební zvony
vynutí na cestě
blažené nevěstě
z hrdla vzdechů hlasných,
z očí slzí jasných
miliony.
Ty svatební zvony
sto radostí zbudí
v ženichově hrudi.
Srdce jeho nutí
v slastné zavýsknutí,
ústa k celování,
ruce k objímání.
Ty svatební zvony
celé tlumy hostí
vábí k veselosti,
rodiče k úsměvu,
mládence do zpěvu
a dívenky větší
do medových řečí.
93
Slavné zvonů znění
jako kouzla, čáry
v dvé hrdliček mění
ty manželské páry.
Stařec jako dítě
poskakuje hbitě,
rozplývá se v citě,
jak panenská jabka
rdí se každá babka,
k mládencům se tulí,
ústa v pocel špulí.
Ty svatební zvony
srdcí miliony
k cukrování ladí,
stáří mění v mládí,
v úsměv každý smutek
jak čarovný prútek.
K těm svatebním zvonům,
k nevěstiným stonům,
jako rosa k růži
muzika se druží.
Hudců hbité ruky
čárné loudí zvuky
z houslí, ze cimbálu:
zvuky polo v žalu,
polo v slasti tonou,
kvetou růží vonnou
a hvězdami hasnou.
94
V tuto vřavu hlasnou
píšťala a flétna
roní slova vzletná,
roní slova vřelá,
jak z mládcova čela,
když tok krve řine
a on za vlasť hyne;
roní toužná slova,
jaká jenom chová
ta hruď Valachova,
ten lid na Bezkydě,
zrozen v slzách, bídě!
PÍSEŇ ŽENICHOVA.
Hrej, muziko, hrej,
písně rozdávej!
Nevěstě mé nejmilejší
zahrej píseň nejpěknější.
Hrej, muziko, hrej,
písně rozdávej!
Matku, bratra, sestru milou
obdař písní – růží bílou.
Hrej, muziko, hrej,
růže rozdávej!
Každá družka, mládeneček,
ať dostane pupeneček.
95
Hrej, muziko, hrej,
růže rozdávej!
Všechny známé, všechny hosty
poděl perlami a stkvosty.
Hrej, muziko, hrej,
perly rozdávej!
Známého i neznámého
poděl z klína bohatého.
Hrej, muziko, hrej,
zlato rozdávej!
Příteli i nepříteli
do ňader hoď poklad stkvělý.
Hrej, muziko, hrej,
růže rozdávej!
Písně, co ti zbudou v klíně,
rozdej ptačí drobotině,
vysyp dětem po dědině.
Hrej, muziko, hrej,
růže rozdávej!
Z chaloupky se svatba brala,
hudba růže rozdávala.
Dědinou se svatba brala,
hudba perly rozdávala.
Do chrámu se svatba brala,
hudba zlato rozdávala.
96
Před oltářem svatba stála,
hudba slzy rozdávala,
nevěsta se rozplakala.
PÍSEŇ.
Ustaň, ustaň, muzičko,
sic mi zlomíš srdíčko,
jako prudké bouře let
útlý liliový květ.
Utaj svoje nářeky,
že se loučím na věky
s panenskou svou svobodou
jako ptáček s jahodou.
Zamkni zlatých písní ret,
že věneček naposled
chvěje, skrývá se v můj vlas,
jak před žatvou polní klas.
Za čarovných hudby zvuků
snoubencům kněz váže ruku.
Světel v moři
oltář hoří,
na něm Kristus v zlaté zoři,
pozvedá se v nebesa
z temna hrobu,
jako skřivan od lesa
v jarní dobu.
97
Nad ním blankyt hvězdnatý
rozpíná se hezbez hráze,
tlum andělů křídlatý
naslouchá s ním přísaze,
jež jasna a čista
z úst řine se snoubencům
před tváří Krista,
jak skalní zdroj,
když trýskne a operlí
zelenou chvoj. –
A Kristus a svatí,
Maria, andělé zlatí
a všichni přítomní hosté,
hudba, jež v hlasnou bouř roste,
kněz bledý z rozpjatých ramen
žehnají snoubencům: Amen!
III.
Muzika.
Muziko, muziko,
jak budeš hráť,
až bude z kostela
ta svatba veselá
návsí se bráť?
„Skočnou, skočnou
moje housle počnou,
píšťala, pak cimbál, flétny
přidruží k nim zpěv svůj vzletný.
98
Cestou roztančí se všecko:
dědek, babka, jinoch, děcko.
Mžikem po dědince chudé
celá svatba tančiť bude
a spleteni v pěkném kolu
půjdou k svatebnímu stolu.“
Muziko, muziko,
jak budeš hráť
ženichu, nevěstě,
až budou po cestě
domů se bráť?
„Už jste svoji, juž jste svojísvoji,
už vás nikdo nerozdvojí:
ani otec, ani matka,
ani dědek, ani svatka,
ani tetka, ani strýček,
ni sbor celý sestřeniček,
ani bratří, ani sestry,
ani přátel houfec pestrý,
ani kouzla, ani čáry –
jenom Bůh a smrť a máry!
Juž jste svoji, juž jste svoji,
už vás nikdo nerozdvojí!“
Muziko, muziko,
jak budeš hráť,
až budou po cestě
99
kmotřičky nevěstě
věneček bráť?
„Jak jahoda zralá
jsi se posud smála
na každého,
teď úst poupě rudé
muže líbať bude
jediného.
S věncem ti zmizela
svoboda veselá,
motýl zlatý –
vlas, v němž plál věneček,
ukryje čepeček
kropenatý.
Jak jahoda zralá
jsi se posud smála
na každého,
teď úst poupě rudé
muže líbať bude
jediného.“
Muziko, muziko,
jak budeš hráť,
až bude po cestě
ženich své nevěstě
polibky bráť?
100
„Kvíteček je ku trhání
a nevěsta ku líbání.
Ptačina se neptá,
když je višně zralá,
zdali od slunéčka
svoji krásu brala,
či jí svojím medem
rosa zalévala.
Na co by se ptala?
V zobáku ji nese
holátkům svým v lese,
a ta hlučně chválí
višňový plod zralý.
I ženich se neptá,
nevěsta co stála
starostí a péče,
když mu vyrůstala
v klíně matky doma.
On je líbá rtoma,
líbá bez otázky
její zlaté vlásky,
šíji, ňádra, rety
jako motýl květy.
Kvíteček je ku trhání
a nevěsta ku líbání.“
Muziko, muziko,
jak budeš hráť,
101
a s oka nevěstě
budou se po cestě
slzičky dráť?
„Žínko, žínko,
moje potěšení,
darmo pláčeš,
pomoci ti není,
už jsi moje!
Darmo bysi chtěla
dávať na modlení,
noci překlečela
chladném na kamení!
Už jsi moje –
pomoci ti není.
Žínko, žínko, moje potěšení!“
IV.
Cestou z kostela.
Svatba juž vychází z kostela
jak ptáků družina veselá,
když z lesních úkrytů
zaletí k slunnému blankytu.
PRVNÍ SVATEBČAN.
Nevěsta žínkou,
ženich je mužem,
na dítky juž jim
připíjeť můžem.
102
DRUHÝ SVATEBČAN.
Oba jsou mladi,
mají se rádi –
ona ho líbá
a on ji hladí.
STAROSVAT.
Nevěsta mladá,
ženich je mladý,
budou jim zkvétať
růžové sady.
ZPĚVÁK.
To bude otec
blažený jásať,
až mu bude do náručí
jabloňka jak v potok ručí
žínka květ růžový střásať.
Všichni budou jásať:
otec i babička,
kmotr i kmotřička,
i moje písnička!
STAROSVATKA.
Nezlobte těch mladých lidí
bláhovými přáními,
však je pán bůh dobře vidí,
rozhodnul již nad nimi.
Má v své knize všechno psáno,
103
i svatební dnešní ráno,
i jak budou míti stláno,
na růžích či na kamení
a budouli spokojeni
dvojice jak v hnízdě ptáčků,
či jen nesvár, hádku, rvačku
budou míti v světnici
jako v sadě vichřici,
která láme stromky mladé
a pel vonný růžím krade.
To bůh všecko dobře ví,
nic jim z toho nesleví!
MLÁDENCI, DRUŽIČKY A OSTATNÍ SVATEBČANÉ.
Letí ptáček do výsosti,
vybízí nás k veselosti,
kyne bílou perutí
s nebeského klenutí.
Volá, co mu hrdlo stačí,
ten veselý hlásek ptačí:
Líbejte se, veselte se
jako mladé doubky v lese,
když k nim slavík jaro nese.
Líbejte se, veselte se,
jako jabloňové snítky,
když se obalují kvítky –
jak ty třpytné říčné vlny,
když jsou zvěsti jara plny.
104
Líbejte se, veselte se,
jako vrchol mladých sosen,
když je ozářen i zrosen
a se jitřním vánkem třese.
Líbejte se, veselte se!
V.
Kolozpěv při víně.
Jsou ty písně svatebčanů
jako hlasy skřivánků,
když se vznesou k červánku
k ránu
z porosených lánů.
A jeden druhého předbíhá,
a jeden druhého překřikuje
až se to daleko rozlíhá,
až na ně celý svět ukazuje.
A jeden druhého předbíhá
a jeden druhého překřikuje,
jak zástup oveček,
když zbloudí v háječek
a nevědí kudy.
ŽENICH.
Svatebčané tudy,
tudy do hospody.
Červeného vínka
křišťálová sklínka
105
na svatební hody
každému se hodí.
Ona radosť plodí,
veselosť a smích.
a do bláta shodí,
kdo s ním stropí hřích:
kdo při naší hostině,
utopí cit ve víně.
Všichni spolu
sedli k stolu,
víno v sklínkách plápolá,
jde z ruk do ruk do kola.
DRUŽBA.
Kdo si přihne trošičku,
zazpívá nám písničku.
Kdo si přihne hlouběji,
zazpívá nám častěji.
Kdo až na dno dopije,
tisíc nám jich uvije.
Víno v sklínkách plápolá,
jde z ruk do ruk do kola.
kdoKdo jen lízne, pookusí,
chválu vína zpívať musí.
Píseň.
Červené vínečko
veselí srdečko,
106
smíří dvé soků
na tisíc roků.
Zármutek ulije,
blaženosť rozvije
v zázračný květ;
chudobu pozlatí,
hříšníka obrátí,
i celý svět.
Každičkou krůpějí
vykouzlí naději
v stísněnou hruď;
překážky přemůže,
postýlá na růže –
sláva mu buď!
Víno v sklínkách plápolá,
jde z ruk do ruk do kola,
kdo jen trochu pookusí,
chválu vína zpívať musí.
Píseň.
Každý vínko slaví,
kdo má slabé zdraví!
Dobrá vína sklenice
dýše ruměn na líce,
zbarví na růžovo
každý cit a slovo,
107
výrazu dá síly,
srdci povzletu,
a květ touhy bílý
žene do květu.
Nítí beznadějnou lásku
k štíhlé dívce zlatých vlásků,
když se vůle rozpadá,
ostruhami pobádá,
dotud v srdce lije síly,
až dopluje šťastně k cíli!
Víno v sklínkách plápolá,
jde z ruk do ruk do kola,
kdo jen trochu pookusí,
k chvále vína zpívať musí.
PÍSEŇ.
I to srdce nevěstino
mladé, perlící je víno.
Perlí, pění se a kvasí,
pokud zlatem planou vlasy.
Bouří v ňadrech, bouřiť bude,
pokud hoří rety rudé.
Pokud líce kvete růží,
pořád po čems práhne, touží.
108
Až jí růže sprchnou s líce,
nebude pak bouřiť více.
Až jí kouzlo mládí shasne,
utají své tluky hlasné.
Až šíj bude nahrbena,
ztichne srdce jako pěna.
V slzách, bídě, strastech, hoři,
ztichne jako perla v moři.
Víno v sklínkách plápolá
jde z ruk do ruk do kola,
a kdo jenom pookusí,
k chvále vína zpívať musí.
PÍSEŇ.
Vínečko mi připomíná,
že jsme všichni prach a hlína.
V srdci, v hlavě hlínu máme,
z hříchů si nic neděláme.
Bychom v ňadrech srdce měli,
tož bychom tu neseděli.
Bychom v hlavě měli mozky,
pili bychom nápoj božský.
Nápoj božský – to je voda,
strom života neohlodá.
109
Spokojenosť s sebou vodí,
stříbru, zlatu neuškodí.
Ale vínko kapsu trhá,
šálí rozum, zdraví mrhá.
Vínečko mi připomíná,
že jsme všichni prach a hlína!
V sklínkách víno plápolá,
jde z ruk do ruk do kola,
a kdo jenom pookusí,
k chvále vína zpívať musí.
PÍSEŇ.
Kdo mi vínko pohaní,
dám mu pečeť na skráni,
rozdrtím ho na dlani.
Víno – slunce života,
jím krev v žilách kolotá,
zmírá jím jen holota.
Kdo mi víno pohaní,
dám mu pečeť na skráni,
rozdrtím ho na dlani.
SOUSED.
Pomalu, pomalu,
ty synku urvalý,
110
věřím, že udržíš
na ruce povaly!
My jsme však nepřišli
tady se bit,
přišli jsme z poháru
vínečko pit,
nevěstu, ženicha,
až se ples rozdmychá,
hojnymi přípitky
na věrnosť, na dítky
oslavit!
JINÝ SOUSED.
Nu, to je mi pěkné!
Co pan farář tomu řekne,
z důvěrné svatební pitky
prchlivce jazyk že břitký
učiniť pole chce bitky?
To by tak scházelo,
aby se na svatbě sázelo
koření záští a sváru,
by jeden z těch nebeských darů,
jehož tu okoušeť počínám,
nabádal k hněvnému žáru,
přivedl ke škodě, zmaru
kol lidské životy,
sklenice rozbil nám,
111
proměnil v smrtelné tesknoty
ty sladké svatební jásoty.
V tom nevěsta, hvězda bílá,
ke stolu se přitočila
a vínečka červeného
všechněm hostům připíjí –
jak z červánku růžového
kalich bílých lilií,
na zdraví všem připíjí:
„Ať jste všichni zdrávi,
ať se rádi máte,
ať se na každého
z dáli usmíváte.
Ať důvěra vaše
nikdy nepoklesá,
ať vám srdce stále
jako skřivan plesá,
jako z jara luh a les
a jak moje srdce dnes.“
Tak nevěsta připíjela,
ženicha v bok ovíjela.
Hněvu bouř se tiší.
Každý vína číši
zdvíhá vzhůru plnou,
ňádra dmou se vlnou
citu radosti a blaha,
112
každý po své číši sahá
a nevěstě, hvězdné lilii,
na odvetu bouřně připíjí.
PŘÍPITEK UČITELŮV.
Ty nebeský anděle,
kéž máš nebe v úděle,
vše, co v lůně chová
ta říš blankytová:
hvězd čarovné lijáky,
červánkové oblaky,
duh oblouky skvělé,
blankyt s jasnou lunou
ať po tvojím čele
v diadém se sunou.
Ať ti k nohám nastele
máj své růže zardělé,
krásných květů stohy,
by tvé bílé nohy
po liliích kráčely,
ve vůni se smáčely.
Ať tvé srdce rodí
lásku, blaho, zpěv a slasť,
ať v něm kvítek vzchodí,
jenž oblaží celou vlasť!
PŘÍPITEK OSTATNÍCH SVATEBČANŮ.
My ti, nevěsto, jen
prostě připíjíme,
113
my cit v slova zlatá
odíť neumíme.
Náš mrav, způsob prostý,
neoplývá skvosty,
on se zdobí rosou,
nebo letorosty.
On se šatí mechem,
travkou jen a vřesem,
na horách se rodí
a bloudívá lesem.
Rety svoje vlaží
z horského pramene,
v zábavu si chytá
ještěrky zelené.
Ptačími jen hlasy
duši nasycuje,
ku noclehu hledá.
prosté, horské sluje.
V prostých našich chýžkách
bývá jako doma,
bytuje nám v srdci,
teď nám proudí rtoma:
Pán Bůh ti dej zdraví,
mysl bohabojnou,
chleba plné stoly,
114
žita do stodoly
zásobu vždy hojnou.
Stáje plné koní,
chlévy krav a volků,
hrsť dukátů zlatých
do každého stolku.
Dítky zdárné
ať vzrůstají v panny švarné,
v silných paží mládence,
kéž jim vášně oko žárné
nenamete zkázonosné
jiskry, nýbrž perly rosné
panenského do věnce;
zde buď naše na to ruka,
že mluvíme, jak cit vnuká!
A tak pěkně, harmonicky
dozněl náhle ves hněv lidský.
Napojeni šťávou vinnou
sousedé se k sobě vinou
jako myrta s rozmarinou,
jako ptačí cháska,
jak vtělený mír a láska!
VI.
Hudba i tanec.
Housle, cimbál, flétna volá,
starý, mladý neodolá,
v mžik se všechno točí v kolu,
115
žínka s mužem, milý s milou –
holub s holubicí bílou –
dva a dva vždy spolu
pěkně kolem stolu.
Hrej, muziko, hrej,
v ten svatební rej,
rozhoď perel jasných zvuků
z plna klína plnou ruku.
Hrej, muziko, hrej!
A muzika hraje
prostou píseň z kraje:
„Ach není, tu není.“
Která noha jará, hbitá,
v tanci chvěje se a lítá,
páž se vroucně s paží splítá
jako svlačec s klásky žita.
A nevěsta se ženichem, –
rty jim přetékají smíchem,
zpěvem, tancem, veselostí
vynikají nad vše hosti.
Všichni tančí, rejdí v kolu,
žínka s mužem, milý s milou –
holub s holubicí bílou –
dva a dva vždy spolu
pěkně kolem stolu.
116
Píseň.
Ach, není, tu není,
co by mě těšilo,
mé zlaté slunečko
k horám se sklonilo –
už ho není,
mého potěšení,
zmizelo jako pták,
skrylo se do oblak –
Už ho není,
skrylo se jako pták
do osení!
Dozněla, hudba, ustal rej,
leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,
ty zlatá muziko hrej:
v svých písní zlatý plášť
každičký párek zvlášť
zavij a skrej.
Ty zlatá muziko, hrej!
Muzika se prosiť nedá,
známý nápěv v strunách hledá.
Píseň.
Holko modrooká,
jiskerku hoď na mne z oka,
holko modrooká,
jiskru na mne hoď.
117
Jiskrou oka celý vzplanu
jak obloha zlatá k ránu –
Holko modrooká,
jiskru na mne hoď.
Holko modrooká,
jiskerku hoď na mne z oka,
holko modrooká,
jiskru na mne hoď,
jiskrou zničíš pochyb mraky,
povzneseš mne nad oblaky –
Holko modrooká,
jiskru na mne hoď!
Dozněla hudba, ustal rej,
leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,
rozhoď perel sladkých zvuků
v svatební rej plnou ruku –
Hrej, muziko, hrej!
A muzika hraje znova
známou píseň, známá slova.
Píseň.
Na bílé hoře
červánky oře
sluníčko zlaté,
když vyjde z moře.
118
Oře je, oře
zlatými koni,
za každou brázdou
slzičky roní.
Snad růžového
keře mu líto,
jenž zlatým koňům
kles pod kopyto?
Či oře, oře
jen z přinucení,
touží radš k svému
jíť potěšení?
Dozněla hudba, ustal rej,
leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,
ty zlatá muziko hrej:
v svých písní zlatý plášť
mladistvou lásku zvlášť
zavij a skrej.
Ty zlatá muziko, hrej!
A muzika zahrá zplna:
síní sladká zpěvu vlna
rozletí se, roztříští se
jako perly v zlaté míse.
Píseň.
Když jsem já k vám chodívával,
tralalalalala,
119
snížek na mne padávával,
tralalalalala,
a byť padaly i hřeby,
tralalalalala,
spěl jsem k vám jak sokol k nebi,
tralalalalala.
Spěl jsem, nespěchám juž více,
tralalalalala,
kácím v lese borovice,
tralalalalala,
dělám dříví, kosím nivy,
tralalalalala,
proklínám tvůj úsměv lživý,
tralalalalala,tralalalalala.
Chodil jsem k vám, nechodívám,
tralalalalala,
raděj na mračna se dívám,
tralalalalala,
mračno vidím, že je černé,
tralalalalala,
děvče nevím, jeli věrné –
tralalalalala.
Dozněla hudba, ustal rej,
leč všichni zas prosí: Muziko, hrej,
rozhoď perel, růží, stkvostů
plné klíny v kolo hostů.
Hrej, muziko, hrej!
120
A muzika unavena
vzdychá, pláče, žalně stená:
Píseň.
Bude vojna, bude –
Dívek líčko rudé
slzami vybledne,
v ňádra červ usedne,
panence nejedné
na srdci hrýzť bude.
Bude vojna, bude –
Běda matce chudé:
odvedou syna jí,
kde šavle blýskají,
kde na zem stékají
toky krve rudé.
Bude vojna, bude!
Dozněla hudba, ustal rej.
leč všichni zas prosí: Muziko hrej,
ty zlatá muziko, hrej,
v svých písní zlatý plášť
kvetoucí naděj zvlášť
zavij a skrej.
Ty zlatá muzičko, hrej!
Muzika, ač mdlobou klesá,
ještě písní víří, plesá,
jak když slavík kvílí z lesa.
121
Píseň.
Čtyři koně na dvoře
pojedou dnes za moře.
A povezou děvčátko,
krásné, svěží poupátko.
Ženich dávno čeká už,
starý morous – bílou druž.
Jedou, jedou ku moři –
a děvčátko hovoří:
„Koně vranné, koně mé,
kde nocovať budeme?
Ach, v té vodní hlubině
spala bych jak v rodině,
jak v náručí matčině.
Skočte se mnou bez řeči
do té vody největší:
ta mou bolesť vyléčí.
Vlnami mne přikryje,
věnců z bílé lilie
do vlasů mi navije.“
A hned koně skákali,
darmo lidé volali
a mládenci plakali.
122
Vlny sestru vítaly,
na ústa ji líbaly.
Dohrála muzička
popěvky prosté,
nevěsta, ženich a družička
a všichni hosté
ruce upřené v boky
staví taneční kroky.
A každý děkuje muzice –
ženich a nevěsta nejvíce.
A slyšeť jasný stříbra zvuk:
dar padal na stůl ze všech ruk.
Úsměvy z retů všech pršely,
v náručí všichni se drželi.
Ruce se s rukama splítaly,
a očí radostí kmitaly.
A co v prsou vřelo,
písní k světlu spělo:
1.
Muziko rozmilá,
ty tvoříš zázraky,
vylákáš duši nám
jak ptáka v oblaky.
Vylákáš srdce nám
jak z boudy beránka
123
a celé stopíš je
v plameni červánka.
Perel v ně naseješ,
sluncem je oděješ,
jak cherub tiše pak
v dálku se poděješ!
2.
Muziko rozmilá,
tebe Bůh posílá
s hvězdnaté oblohy
na náš svět ubohý.
S nebe jsi se schvěla
jako hvězda stkvělá,
v kraj náš zaletěla,
jak v oul zlatá včela.
Bolavá ňádra,
spocené čelo,
srdečko v tísni,
medem svých písní
blaze nám hojíš,
ty zlatá včelo.
3.
Muziko, muziko,
ty tvoje zpěvánky,
jak květ čarný, bílý,
124
jistě vykouzlily
růžové červánky,
když za jitra májového
v klíně slunka ohnivého
slavily líbánky.
4.
Při muzice, nebes daru,
jako víno ve poháru,
každé oko blýská,
každá ruka stiská
a ret každý výská.
Při muzice, nebes daru,
všechno točívá se v páru,
milá nebo milý,
černý nebo bílý,
každý rejdí chvíli.
Při muzice, nebes daru,
v srdcích bývá plno žáru,
láska, boží setba,
soků, záští nedbá,
ničím je jí kletba.
A tak výskají a pějí
až přes půlnoc, pak se rozcházejí:
Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc!
125
V mžik se hosté shodnou:
hudba hraje,
srdce taje
v píseň na rozchodnou:
Píseň.
Vyspěte se na červeno,
mladý muži, mladá ženo,
nevěsto a ženichu,
na bělostném loži
jak v růžovém kalichu.
Ona na prsa ti složí
zlatou hlavu potichu –
a ty ret k ní budeš kloniť
a polibky budou zvoniť
jak v růžovém kalichu,
když v něm zlatá muška mušce,
ptáče svojí šeptá družce
slova lásky potichu.
Vyspěte se na červeno,
mladý muži, mladá ženo!
Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc!
Dozpěv.
VALAŠSKÁ MUZIKA.
Valašská muziko,
kdo tebe zaslechne,
radostně naslouchá
a ani nedechne.
126
Bojí se vydechnouť,
že tebe zaplaší
jak pejsek ovečku
k vonnému salaši.
Bojí se vydechnouť,
že tebe zažene
jak jarní větérek
obláčky ruměnné.
Bojí se vydechnouť,
že tebe poleká
jak praskot haluzí
v doubravě člověka.
Bojí se vydechnouť
srdce tluk utiší,
nikoho nevidí.
nikoho neslyší.
Nevidí milenky,
neslyší slavíka,
přes pole, přes lesy
za tebou utíká.
Nevidí potoků,
hor ani propastí,
za tebou utíká
přes trní, přes chrastí.
127
Poplave po vodě,
pojede na koni,
kroku dřív nestaví,
až tebe dohoní.
On tebe dohoní,
a kdy bys utekla
do nebe zlatého
anebo do pekla.
Všude tě dohoní,
k tobě se protlačí,
třeba jsi růžičkou
skryla se v bodláčí,
neb v moře hlubinách
perlou jsi ležela,
vlnami cestu přec
k tobě si prodělá.
A kdy bys v drobnou se
jahodu změnila –
on tě přec nalezne,
muziko rozmilá.
Kdy bys v svět letěla
změněna v ptáčátko,
on tě přec dohoní
jak orel jehňátko.
128
Kdy bys se změnila
v oříšek lískový
z temnosti pralesa
on tě přec vyloví.
Kdy bys se změnila
ve drobnou hvězdičku,
on pozná v okamžik
tvou zlatou hlavičku.
Kdy bys se změnila
v zrnečko makové,
rázem tě poznají
ti jeho zrakové.
Najdou tě kdekoli,
v žitě i koukoli,
na lukách, na horách,
v doubravě, na poli.
Všude tě vynajde –
pyšně hruď povznese,
a pak tě v náručí
do Bezkyd ponese.
Do Bezkyd, do Bezkyd,
do tvého domova,
kde tebe hýčkala
ta láska lidová.
129
A tam tě postaví
na horu nejvyšší,
kde větry nedýší,
kde není slavíků
a vzduch je nejtišší:
Valašskou muziku
široko daleko
každý hráť uslyší!
130
OBSAH.
Proslov7
I. V Bezkydách9
II. Ovčák19
III. U studánky39
IV. Námluvy67
V. Valašská svatba79
E: dp + jj; 2002
131]