Prostonárodní Musa.

František Jaroslav Kamenický

Prostonárodní Musa. (Uvod.)
Kdys, co chlapec, v rozkvětlém již máji Toulal jsem se sám a sám Za městečkem, v nedalekém háji, Sem a tam; Tak že v onom krásném jarním čase Celý háj jsem zrejdil zas a zase. V tom zaslechnu přelíbezné hrání Zvučných strun, a jemných ust zpívání, Tak že v této době se mi zdálo, Jakoby i břízy tiše stály, A to pění líbé poslouchaly, Ješto po celém se háji rozléhalo. Poslouchaje zaplesal jsem v duchu, Neb zpěv rozkoš českému jest uchu; [VII] A já ovšem také Čech jsem byl, V Čechách – Čechem jsemť se narodil. I jal jsem se po hlase jíť dále, Až jsem přišel k nevysoké skále, U níž širokatý dubec stál, Husté nad ni větve rozprostíral, A stín chladný kolem kola stlal. Však, nastojte! co jsem tam uzíral: Pod dubem sedělotě děvčátko, Samotinké – spanilé robátko! Roucho mělo jako padlý sníh, Když se v zimě skvěje na polích; Na bedérkách opásané bylo Tkanicí krásnou až milo, Jenž co duha všecky barvy měla, A měňavě zrakům mým se skvěla. Co prsténky kadeřavé vlásky Poletovaly po šíji bílé; Tvářičky – dvě růže prostomilé, Očka – dva modráčky, plny lásky. V něžné levici se lyra skvěla, Z jejíchž strun ta líbá hudba zněla, An se pravice jich dotékala; VIII Z ust pak milostných a blahohlasných, Co z dvou růžových poupátek krásných, Líbezná se píseň rozléhala – A to sice píseň prostá, česká, Jaké si při práci a kdekoli, Ve chaloupce, na sadě a v poli V Čechách zpívá každá dívka veská, A kteréž i já si oblibuji; Přiznámť se, že písně přepiaté, V naškrobeném šatu upiaté Nemiloval jsem a nemiluji; Přirozenou krásu rád já mám, Líčené si mnoho nevšímám. – Byl jsem nic jináč než u vidění, Takýť úkaz nic všedního není. Než jaké bývají děti malé, Ješto s každým seznámí se v mále, Zvláště s dětmi, co rovnými sobě – Tak to právě bylo v této době; Jáť jsem k děvčátku se líchotil Zponenáhla, stále blíž a blíž, Až jsem posléz i na skále již Pod tím dubem u milátka byl. IX I hned jsme se do hovoru dali, Jakoby jsme se již dávno znali. Milerádbych i to pověděl, O čem vespolek jsme rozmlouvali; Než – odpusťte – to jsem zapomněl, Tak že z toho nevím ani slova. Ale jedno přec má paměť chová: Po dlouhém vespolek rozmlouvání Děvčátko se ke mně naklonilo, A v milostném na mne se usmání Plamenem svých ust mě políbilo. Mladé srdce mé se probudilo, Jak prv nikdý, tak do žeber bilo; Mladá krev se proudem v žilách lila, Toť krev česká – česká krev to byla! Usta mermomocí zpívat chtěly, Ačkoli nic ještě neuměly, Než písničky, ježto zpívávala Matička, když jest mě uspávala. Což vidouc děvčátko v potěšení, Velké na mně mělo zalíbení; Laskavě se na mne pousmálo, A svou lyru do rukou mi dalo, X Řkouc: Ten nástroj tobě zapůjčím, A na něj tě hráti naučím. I uměl jsem hned si zazpívati, A na lyře struny probírati; Zpívať mě děvčátko naučilo, Pouze tím jen: že mne políbilo. Však, nastojte! co se dále stalo, Toho se mé srdce nenadálo: Děvčátko co blesk se vzchopilo, Před očima se mi ztratilo! – – Tu mě teprv svatá hrůza jala, A co mráz mé kosti probíhala. Ticho bylo, ticho kolem kola, Tak že ani shůry ani zdola Živé duše slyšeť nebylo; Slunce za hory již zacházelo, A ve háji k soumraku se tmělo, Na klekání již se zvonilo; A já sám a sám jsem v háji byl. V tom jsem ze spaní se probudil – Zapomnělť jsem zpředu povědíti, Že, co vypravuji, to byl jen XI Pouhý sen! Což si každý moh’ již pomysliti. Zdaž se jinochovi vyplnilo, Co se někdy pacholeti snilo – Čtoucí tyto písně sudí buďte, Jen víc srdcem, než rozumem suďte.

Básně v knize Písně v národním českém duchu: