MATKA NEZVĚSTNÉHO
(1917)
List, odervaný větvím stromu,
list, jejž v noc větry odvály,
tak zmizel jsi, tři léta tomu,
tak odešel’s mi do dáli.
Tak zašel’s osudného dne,
tak zanechal’s mne v krutém hoři,
tak zmizel’s, jako na dně v moři
když zrnko písku zapadne...
Tři roky tebe marně hledám –
a neslyšíš mne; i sám Bůh
k mým slzám, bolům, steskům, bědám,
skryt v oblacích, je něm a hluch.
Tři léta tupě nad prací
tak sedávám, tři pusté roky –
mně zdává se: slyš, jeho kroky!
Můj hoch! – Ne, hoch se nevrací!
O druhých časem dojdou zprávy,
zvěst jakás o nich zaletí:
ten kdes v oblasti Omska tráví
svá mladá léta v zajetí,
však píše, že je živ a zdráv,
že vzpomínkami domů létá –
26
jen o něm, o něm po tři léta,
co odešel mi, není zpráv.
Jak smutně den se řadí ke dni
v úzkostech, co ten ubohý – –
Již do vsi vrátili se jedni,
ten bez ruky, ten bez nohy –
však přišli, šťastní, veselí,
že přec je domů vrátil osud!
Jen jeden, hoch můj, nejde posud,
a nikdo neví, přijde-li.
Ti druzí časem domů řádky
o sobě pošlou, jiní sem
již nikdy nevrátí se zpátky,
jich těla kryje cizí zem.
Ten u Valjeva kdesi pad’,
ten někde v sedmihradských krajích,
ten u Krasu, když táhli na jih,
a onen kdesi u Karpat.
Jen synek můj od chvíle, kdy mně
odešel z domu, zapad’ mi
jak v moře kámen... V první zimě
té vojny do hluboké tmy
se ztrácí jeho cesty sled.
Zřím v mlze drahou jeho hlavu
a to, jak rukou ku pozdravu
kraj vsi mně kynul naposled...
27
Vždy s láskou jen ses ke mně blížil,
měl’s mne, své knihy měl’s tak rád,
nikomu’s nikdy neublížil,
tak něžný byl’s a byl’s tak mlád,
tak dětinné jsi oči měl,
vždy dítě milé, hodné, skromné –
a že bys neměl slůvka pro mne?
a že bys na mne zapomněl?
Jen vědět, kam by za ním nesly
se vzpomínky mé, ve kterou
tu stranu světa? Mrtev kles’-li
či živ-li a mně některou
se chvíli vrátí? Navždy-li
ty věrné jeho oči zdřímly,
či je-li živ a doufat smím-li,
že objeví se za chvíli?
Snad cizí všem spí v cizí zemi,
snad nepohřben kdes tlí, ó, žel!
Slyš... kroky... ne, jen zdálo se mi,
že přichází... Ne, nepřišel!
A přece denně poznovu
mním slyšet jeho chůzi, šálí
mne klamný sen, že hoch můj z dáli
se vrací, vrací k domovu...
Tak dnes, tak zítra, předevčírem,
denně, teď již třetí rok,
28
co ztratil se v tom světě širém,
mně zdává se: to jeho krok,
toť on! – A v dálku mlhavou
den míjí za dnem, smutně, dlouze,
co dívávám se v marné touze
v to němé modro nad hlavou.
Oblaka bílá plují ztěžka,
neslyšně plynou do dáli – –
kdekoli v širém světě mešká,
ó, rcete mu, proč otálí,
proč ke mně, domů nechvátá?
Tmou hledím ve kraj, sněhem bílý –
jen vítr pláče, sténá, kvílí,
v noc mizí cesta zavátá...
29