Ona.

Ona.
Do mých bludných cest – nevímnevím, jak to vše je – náhle kdosi leje tichou záři hvězd. Jak vše bylo, nevím, – leč v tom oku děvím tolik lásky jest. Ona – jak to říc’? ona má mne ráda, co mne tíží, hádá nad mou knihou sníc, plní moji duši a v života hluši s láskou jde mi vstříc. Odkud já ji znám, kdybych ptal se snivý, – nevím. V naše nivy zkad jde jaro k nám? Přišla, je tu u mne, jasní sny mé dumné, leje záři tam. 8 Tázán řeknu hned: snů má plnou hlavu, chodí do ústavu, je jí šestnáct let – a jak krásná jesti! Je to moje štěstí, celičký můj svět. Jaký o tom spor? Je to dítě malé, láskou velké ale, ve všem všudy vzor. Hle, to ona: to je potěšení moje, to můj šotek z hor. 9