Na vyhlídce.

Na vyhlídce.
Tvá ruka leží na mé, tíž její je tak sladká. Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé a láska jich tam na sta ještě natká Leč nedívám se na tě a oko jinde těká. Kol večer jde v tom přenádherném šatě a vlídný je jak ruka tvoje měkká. Na strmé skále maně jsme stanuli tak sami, nám k ňadrům hlava klesla zadumaně, jak večer padá v dáli nad Troskami. A tam se obzor tratí a lesy, skály, chlumy nás od nich dělí a je západ zlatí a pod námi tak hluboko les šumí. 21 A táhnou mlhy šeré a tmavé stíny v polích, ohromnou dálí v kráse růže steré den zapadá a vrány do skal holých. A vidíme ty vrány, jež vzduchem ještě plují, a skály zříme, jež jsou rozervány jak lidské duše, které pochybují. V těch skalách kleč se chytá a kryje holé kostry, a jejich čela, ta jsou dávno zrytá, má člověk hoře, skála vítr ostrý. A vidíme pás bílý, kde Jizera se leskne, a vidíme, jak zvolna večer chýlí se nad Ještěda staré čelo teskné. A tvůj zrak dálí hledá to čelo rodné Sněžky – tam v dáli ale je jen pára bledá a nad námi, to soumrak je už těžký. A co nás dálí láká, tak daleko, jak říci! A jak se stmívá a jak víc se smráká, co naší duší táhne milující! Den vidíme, jenž padá, den štěstí, který hasne, 22 a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada a bílé dvory, první hvězdy jasné. Jen v propast tady dole se ani nedíváme – to času dost, až jednou v pláně holé květ pohodíme, jejž teď v duši máme. 23