V pavillonu.

V pavillonu.
V Sychrovském parku (– stokrát je mi dražší teď, kdy byl svědkem tiché lásky naší –) V tom parku, jenž tu lásku naši střežil – ah, že to velké štěstí jsem jen přežil! Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé, kde řekli jsme si, že se rádi máme. Dnes na té lávce sedím sám a píši. Kol z pavillonu vzácné květy dýší. To bylo včera. V oku zář jsi měla – a snad jsi na to dávno zapomněla. A večer byl, tak krásný, vlídný, sladký a včaroval nás jako do pohádky. V tom pavillonu my jen snili sami a svatý, velký mír plál nad hvězdami. A hvězdná noc se k našim hlavám snáší a kolem táhnou divní snové plaší. 25 A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá, já stokrát ptal se: „Pověz, máš mne ráda?“ A odpovědí tvoje ústa vřelá mi stokrát na rtech žárem zahořela. A jako příval velkých svatých tonů se k nám cos chvělo šerem pavillonu, Kde děsný žár a dlouhá léta muky, mých skrání hloží a krev mojí ruky, Ztracené žití i tu hrůzu před ním tys zaplašila políbením jedním. A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi z té lávky, kde jsme včera byli sami. Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima. A v nitru mém cos neznámého dřímá. Dnes na té lávce sedím sám a píši. Kol z pavillonu vzácné květy dýší. To bylo včera. V oku zář jsi měla – teď snad jsi na to dávno zapomněla. 26