BALLADA.

BALLADA.
To boží slunko dnes tak divě pálí. K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli. To boží slunko dnes tak divě plane a upomínka v hlavě ustarané. Já vidím zase poupátko to svěží, v své zahradě mu rovna najdu stěží. Já vidím ji a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří! Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, plný rosné vláhy byl její pohled zářící a blahý. Já stále zřím ten úsměv její dětský. A jak mé květy milovala všecky! 18 Jak růže začly kvést, již nevyšla si bez růže, kterou v černé zatkla vlasy. Jak růže začly kvést, vždy jednou spjaty na mladých ňadrech byly světlé šaty. Jak růže začly kvést, v tu chvíli na ni mně žárlily, na krásnou svoji paní. Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, pane hrabě, kdo ví, kde zlomil jste mi ten květ liliový! Vy nevíte? Ó jak to bylo: dcera má ztratila se jednou za večera. Ó pane hrabě, lidé měli uši: vám čest a ďáblu prodala svou duši! Ó pane hrabě, jak mi bylo bez ní! Víc její píseň nad zahradou nezní. Ó pane hrabě, za ta muka hrozná ať stokrát větších vaše duše pozná! Ó jak mi bylo, jak mi bylo, pane, když zpět mi přišlo dítě milované – A v jejím lokti plakal synek malý – a v zimě jsme je oba pochovali. 19 A byl kol mráz a v sněhu spala země a mrazivěj’ a pustěj’ bylo ve mně. A ta, jež nad vše ráda měla kvítí, mi musila tak chudá odejíti! A pane hrabě, jeden kvítek ani já nemoh’ dáti do stuhlých jí dlaní... Teď vzpomínám a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří! To boží slunko dnes tak jasně plane a upomínka v hlavě ustarané. A hřeje to jak jarní paprsk měkký, že tisíckrát jste proklet na vše věky. A já bych zajásal tu mukou šíle, že konečně i vaše přišla chvíle. Vy kytici dnes nevěstě své dáte, – hle, jak jsme se tu sešli jedenkráte! Již k vaší svatbě vše se k zámku žene. Mít květy budete, však – otrávené... 20