LOUDOVA ŽENA.

LOUDOVA ŽENA.
Muž její stálé kletby huče, opilý, s křivou páteří, štěrk na silnici denně tluče a na svět celý láteří. A ku dvanácté ona denně mu nese kousek oběda, s nímž starý Louda na kameně si pohodlně usedá. A mezi jídlem vždy jí nadá, že seběhne se celá ves, pěsť těžká jako kámen padá, – je žena bita jako pes. Tak ondy zpitý kleknul nad ní a pěstí bil ji do hlavy, že rozhořčen sám starý radní mu hrozil trestem šatlavy. 32 Leč ona řekla: „Když by seděl, kdo potom bude živit nás? Vždyť beztoho už kolik neděl nám halíř v domě neuváz’.“ A vzpomněla, jak v staré vaně, kam polštářek vždy vetlačí, tak sípavě a přerývaně plakává její nejmladší. Tak jde to věčně dál, den ke dni, je bita denně a já vím, jí i ty rány jsou už všední – – „...A on pak budiž pánem tvým...“ Tak chodí dál tou cestou šerou a upírajíc oči v zem, dál oběd nosí pod zástěrou a páté dítě pod srdcem. 33