Z MALÍŘSKÉ AKADEMIE.

Z MALÍŘSKÉ AKADEMIE. Památce přítele Julia M.
Teď vzpomínám si... Plynu záře sporá se rozlévala žlutě v tmavý sál. Nás hlouček v práci kolem profesora arenou seděl, nebo různo stál. Hranatý sluha z namočené houby teď u tabule vodu mlčky ždímal. Na lebce kostry žlutý paprsk dřímal a prázdno zelo z očí tmavé hloubi. V té žluté záři holá, bílá kostra se klátila tak zvolna tam a sem, kontura její vystoupila ostrá z tmy pozadí pod žlutým plamenem, široká ústa příšerně se smála tím výsměchem, jenž v bílé dásni ztuhlý. Kol slyšet jenom drsný skřipot uhlí – a bylo tu jak na hřbitově zmála. 56 A každý jak se nad svou prací kloní, v to ticho, v němž byl němý každý z nás, a v profesorův výklad monotonní hrbáček jeden těžce hlavou třás’, jenž churav byl už kolik dlouhých roků. – A každý tady slovo na rtech tlumil, až skončiv, ruce profesor si umyl a chodbou dozněl ohlas jeho kroků... Tu každý z těch, kdo kreslili tu němi, vstal, hodil hlavou, k slovu slovo děl, až hemžilo se všecko lavicemi. Teď na kostru se někdo zahleděl, k ní přistoupil a širák dal jí v čelo, v hlasitém smíchu skloniv její hlavu, pak rukou třás’ jí jako ku pozdravu, až kolem smíchem všechno zařičelo. A přistoup’ jiný, doutník dal jí v ústa, plášť na bedra a sklíčko do oka... a huronský co jásot kolem vzrůstá, hrbáček jenom vzdychl z hluboka, a jak tím smutným okem hleděl na ni, on zachvěl se, jej drsný schvátil kašel a slzu v oku, mlčky k oknu zašel a velkou hlavu podepřel si dlaní... *** 57 Ó, příteli..příteli... sníh měkce, tiše padá, a letos ty tam prvně venku, sám... Nás druhých v žití dál jde pustá řada. A v tento večer sobě vzpomínám zas na nás všechny, na stín bílé kostry a jak jsi hleděl v její oči prázdné a jak teď měsíc na tvém hrobě vázne a přes ten hrob tvůj táhne vítr ostrý... 58