VZPOMÍNKA.
Snad už je teď starou pannou,
nebo matkou mnohých dětí
povadlou a ustaranou, –
neumím to pověděti.
Jen tak maně, jak to bývá,
vzpomínám na její rysy,
snivý zrak se za mnou dívá
jako dávno, dávno kdysi. –
Vzpomínám teď na ni s žalem,žalem
jak na dávno prchlé štěstí...
Ve venkovském městě malém
viděl jsem ji na náměstí.
U okna tam cosi šila,
nebo vyšívala, zdá se,
podivně tak zasmušilá
ve své mladé, tiché kráse.
97
Břečťan okno pozacláněl
a já za ním zřel jsem bledý
obličej, jenž tam se skláněl
do růží a do resedy.
Promluviti chtěl jsem na ni.
Nevím, co jsem chtěl jí říci,
lhostejný snad, nevím aniani,
dívce oné bledolící.
A v ten večer jak jsem znova
po náměstí ještě chodil,
v okno její beze slova
krvavou jsem řůžirůži vhodil.
Růže do šití jí sklouzla
a já zřel jsem pohled vděčný,
pohled sladký, plný kouzla,
z očí venkovské té slečny.
Jeden úsměv, to ne mnoho, –
a víc nebylo mi přáno,
tažný pták, já z města toho
odejel jsem časně ráno.
Ticho ještě kol a tma je,
městečko tu leží spící
a já, smutek v duši maje,
nerad jel jsem ke stanici.
98
Přešla léta, přešly časy,
ke hrobu tu zvolna stárnem, –
a co s ní se stalo asi
v žití všedním, jednotvárném?
Snad už je teď starou pannou,
nebo matkou mnohých dětí
povadlou a ustaranou, –
neumím to pověděti.
Ó že kryje temná clona
všechen příští lidský osud!
Kdo ví, možná,možná právě ona
byla tou, již čekám posud...
Snad vše jinak mohlo býti,
snad jsme vše si mohli říci
a já byl bych našel v žití
drahou duši milující.
A snad půvab věčně nový
vdechnout mohla žití bědám,
právě ona, možná, kdo ví,
tou snad byla, kterou hledám.
Kdo ví, možná, snad... A zatím
její stín už s mlhou splývá
a já z paměti ji tratím
pomalu, jak už to bývá.
99
Náhodou jen sveden klamnou
vzpomínám na její rysy, –
jeden zrak se dívá za mnou,mnou
jako dávno, dávno kdysi...
100