DIALOG.

DIALOG.
To není ještě ani plný měsíc, když hlavinku svou v těžkém, bílém šátku níž pomalu a zádumčivě věsíc jste prosila mne tiše o pohádku. „Leč ne,“ jste řekla, „přemýšlejme radši, co počneme, až budu opět zdráva... Však nevím... prsa dýchat sotva stačí, – a vetchá jsem,jsem jak v podzim schnoucí tráva... Ah nevíte, jak na léto se těším!“ – I já, – jsem řek’ a líbal jsem vám ruku, – zas schováme se druhům za ořeším a hrát si budem v chládku starých buků. – „Co dělají as všichni moji známí... Ah bože, jak jsme výskávali v Chuchli, nahoře v lese, naše gardedámy div z našeho že křiku neohluchly!“ 109 Já viděl jsem, jak chvěly se vám rety – to úsměv asi bál se slétnout na ně..ně... „Ah, zase budem chodit na výlety,výlety jak vloni vždy,“ jste řekla zadumaně. „A nejdřív půjdem do údolí Šárky, já byla tam tak šťastna jednou v loni“loni.“ – Kdo půjde všechno? – „Počítejme párky: Jarmila s vámi...“ – Prosím, mlčte o ní! – „Proč?“ – Vdala se. – „Tak?“ Vy jste řekla táhle. „A potom řeknou, že má štěstí u žen... Vy máte prsten?“ zvolala jste náhle. „Zač?“ – Hádejte. – „Nu?“ – Jsem zaň ještě dlužen.dlužen. – „Vy protivo!“ – Vy roztomilá stále! – „Leč apropos..apropos... váš přítel prý se žení...“ v tom zbledla jste a zase nenadále tvář v horečném vám plála uzardění. „Snad bude šťasten... A co jeho milá? Je mladá, krásná... má prý tu dva domy...“ Já nevím proč, leč krutá bolest ryla mi náhle v srdci, jež div nepuklo mi. Až příliš věděl jsem, proč tak se ptáte. Teď bleda byla jste a jako pěna. Já vzpomínal, s ním, drahá, jedenkráte jak byla jste už málem zasnoubena... 110 „Nuž, tedy Emma... Doktor je k ní velký. Tak hle, jak všecko kolem nás se vdává...“ Tvář vaše měla výraz trpitelky. „Můj bože... bože, bych jen byla zdráva!... Až přijde jaro... Jak tam slunce září – tak truchlivě, je podzim... Slyšte ale, zda na mou smrt, vy věčný písničkáři, složíte také kousek ódy malé?“ – Jste ve výtečném rozmaru. – „Ó vskutku. Leč “Leč...“ vzdychla jste a obličej váš bledý pokryla náhle teskná chmura smutku. „Kdy tančila jsem s vámi naposledy?“ A na prstech jste počítala v klíně. „Jak ošklivě se tenkrát ke mně choval!...“ – Proč? – „Však vy víte..víte... tenkrát na Žofíně přede mnou prvně s Emmou koketoval.“ – On řek’ mi totéž... o vás, promiňte mi. – „Proč odpouštět. On začal. Bláznil za ní. Byl, sám to řekl, nadšen krásou Emmy.“ – Jsou ženy, jimž se každý mlčkýmlčky klaní. – „Nuž ano, já to také v mysli měla, – však noci té jsem protančila zdraví.“ – A na doktora už jste zapomněla...zapomněla... – „Ne... však dá bůh, i to se nějak spraví.“ 111 A v tom vás hrozný, suchý kašel zchvátil, vy vstala jste a přešla po pokoji. „To nic... jen katarh opět se mi vrátil – však mamá, ta se tuze o mne bojí. Však hleďte, zde má poesie nová. Mám autografy, Vrchlického, Čecha... Co říkáte? Chci v letě do RožnovaRožnova. Však myslím, že mne katarh zatím nechá. A matinka chce se mnou do Meranu.“ – Ó vezměte mne s sebou, drahá slečno! – „Proč? Množiti tam chorých karavanu?“ – Zřít s vámi v nocí jižních nekonečno. – „A namlouvat si černobrvé doňy.“ – Vy věru slabé stránky lidí znáte. – „A sladký večer když se v moře skloní, svou dulcineu zlíbat tisíckráte.“ – Ah výborně! – „Ó doňy, jaké štěstí vám připravují bozi v chvíli onu... Pán hned už jistě lásku vyzná šesti...“ – Jste oškliva. – „Ó díky za poklonu! Však počkejte, já také ještě pletla bych pánům hlavy...“ – Zkoušíte to u mne a vyhráváte. – „Na vás patří metla!“ – Vy. – „Děkuji.“ A bylo ticho dumné. 112 „Jak, vy už jdete?“ – Musím, slečno drahá, můj redaktor už hroznou bouři tropí...tropí... – „Aj, ovšem, co by tomu řekla Praha, že nepřišel pán jednou na Příkopy!“ – Jak šlechetná jste.jste. – „Nu, žert stranou ale. A napište mi časem dvě tři řádky...“ Já políbil vám obě ručky malé. – A vraťte se jen hodně šťastna zpátky!zpátky! – A tak jste stála, hlavinku svou věsíc a na svá prsa tisknouc ruce bílé. To není ještě ani plný měsíc – a jak je všechno jino od té chvíle. Vy tedy jste už zpátky ze své cesty, leč jaký návrat!... Zabedněna v truhle a závoj bílý jako u nevěsty vám halí tílko v led a kámen ztuhlé... Na vpadlých prsou suchá ručka malá a sladká ústa na věky jsou něma... Prý hrozným hlasem ještě zavolala v poslední chvíli: „Emma, Emma, Emma“...Emma...“ Tak nepůjdem už nikdy zpívajíce chuchelskou strání, v hájů zlatém stíně a žárlivostí zpiti nikdy více nebudem spolu tančit na Žofíně... 113 OBSAH. Str. V hodinách milenců1 První políbení3 Dvě chvíle5 Ballada z mansardy7 Vzpomínka10 Ballada o viole d’amour13 Ó krásná16 Ballada18 Mrtvá21 Píseň květinářky25 Na střevíček v museu28 Loudova žena32 Ballada o dvou písmenách34 Píseň oráčova39 Ballada o svatém42 Píseň kovářova48 Povídka z lázní50 Z malířské akademie56 Idylla59 Mladé umělkyni60 Tichý blázen62
[115] Na letním bytě66 Konec románu69 Ballada o zvonu73 Zajatá77 Ritornelly78 Idylla80 Nepřístupní82 Dialogy84 Bláznivý student85 Žena91 Z jednoho hnízda95 Vzpomínka97 Ballada z paláce101 Dvě děti, ty a já104 Ballada o duté lípě106 Dialog109
E: av; 2002 [116]