OSAMĚLÍ.

OSAMĚLÍ.
Jsou ti, kdo jako vy kdys lásku v prsou měli a zachránili z ní jen upomínku chudou, – jsou ti, kdo na konec tak sami v žití zbudou a v posled životem jdou tiše osamělí. Zda v srdci doplálo poslední lásky vření? Nevyčteš tajemství s jich nepohnutých tváří. V osamocení svém jdou pyšní samotáři, mlčící, nesdílní a v sebe uzavřeni. Co druhdy těšilo, dnes možná už jen raní, co někdy bolelo, snad bolí dnes už méně a hle, snad při jednom, tak drahém kdysi jméně to srdce, tiché již, se nezachvěje ani. Snad líto jim těch snů, jež marně v duši zkvetly, a žal těch nadějí, po nichžto dávno veta, i toho všeho žal, co darmo v duši zkvétá a jak list uvadlý tam nepoznáno setlí. [49] Snad víc než kdokoli života cítí jarmo pro vše to minulé, co ve tmách zašlo, běda, snad někdy posavad se náruč jejich zvedá po komsi neznámém – a pozvedá se darmo. Snad někdy zaplanou v tom srdci zašlé chvíle vzpomínkou na to vše, čím růže kvetly jednou, a drahé vzpomínky si tiše k čelu sednou, jak skráň by hladily dvě drahé ruce bílé. Snad časem v duši jich to vše, co žili prve, se ozve výkřikem, a poznávají zase, ta bolest někdejší jak znovu zjitřila se – kdo z lidí o tom ví, co kdys to stálo krve? A z upomínek všech vyprchá všecka krása – a náhle vzpomínka již nehřeje, leč studí, již ruce zanikly, jež hladily, a v hrudi zas bolest vzbuzená poznovu srdce drásá. V těch jejich prsou též snad jednou snění plálo o lásce, o štěstí, – ó, sen tak luzný, smavý, snít náruč v náručí a hlavu vedle hlavy – a za ty všecky sny jak život podal málo! Kdes v mlhách zaniká poslední ohlas vřelý těch vypleněných snů, pohasla v duši víra, květ jeden za druhým tak z duše odumírá – co zbylo, žárlivě v svém srdci uzavřeli. 50 Za trosky zašlých snů, za lásky snění blahá, za vše, co vzato jim, co umírá a hyne, si hrdě stvořili v své duši světy jiné, kam zášť, ni nenávist, ni zloba nedosahá. Toť jejich království, kam nesmí nikdo cizí, ni přítel, ani ten, kdo přikrádá se ve zlém. V království samoty, pod resignace žezlem, co’s v duši zachránil, ti z duše nevymizí. To jejich vlastní svět, kam nesmí zloba nízká, jež květy poslední ti z duše rve a plení, svět v duši zavřený, kde v hrdém osamění jich srdce nikomu si nikdy nezastýská. Jdou, přejdou mlčící. Kdys lásku v srdci měli a zachránili z ní jen upomínku chudou. Hle jsou, kdo na konec tak sami v žití zbudou a v posled životem jdou tiše osamělí. 51