NOEMI

NOEMI
[7] Rozváté listy kreseb tvých, hle, octly se dnes v ruce mojí, jak probírám se smuten v nich, vzpomínky hlavou se mi rojí. V tvůj, příteli, se vmýšlím svět, z něhož tvé kresby kdysi vzešly, do minulých se vmýšlím let, v čas pohynulý, dávno přešlý. A maně upomínek sta mi k srdci mluví, ze tmy roste a v duši mé cos vyrůstá, co chtěl bych odít v rýmy prosté. [9] Jak na břehu bych řeky stál a chytal tříšť, jež kolem plyne, sen mnohý přejde, mizí v dál a za ním jiné zas a jiné. Tak z obrázků těch mnohé se jak představa mi srdcem kmitne života, který unese do upomínek mlhy třpytné. A znovu z těchto drobných skizz, jež kreslila tvá ruka umná, svět někdy tvůj mi dýše vstříc, tvá Paříž vířivá a šumná. A jak se dívám v kresby ty, zřím v duchu mnohé známé rysy, to, nad Seinou jak před lety jsme bloudívali spolu kdysi. A maně z nich si příběh tkám, jak v paměti své chvatně lovím... Jej nedobře-li načrtám – nevládnu perem Maroldovým. [10] Mně vzpomínky se v duši snesly na svět, jenž kdys mne k sobě táh’, a maně zas v těch vzpomínkách teď před zrakem se náhle kreslí svět, jejž jsem shlédnul na krátko, kde, možná, tebe všecko klame, kde vidíš kol jen štěstí samésamé, a nevěříš, jen pozlátko že zatím se to mnohdy leskne, a nevěříš, co bídy teskné pod zevnějškem tím skrývá se. 11 Zříš tváře, z nichžto úsměv svítí – kdo uhodne, kdo napoví ti, že v zoufalém snad zápase mře, hyne srdce v mukách zlých a beznadějí člověk šílí v tom okamžiku, v oné chvíli, kdy třeba rozpustilý smích na odiv lidem pyšně staví. A kolem vrou a kypí davy a hýří život kolotavý, šum, který vše kol přehluší – a kdo z těch davů vytuší, kde v hruď se zatkly žití ostny, kde úzkost hlodá na duši? – Jen úsměv vidíš bezstarostný a rozpustilé veselí, a nádheru a skvělý přepych – ó luzný obraz přeskvělý krasavic luzných, zjevů lepých! Ó luzný obraz oslnivý, tak plný lesku, záře, krásy –! Ba na tu zář a na ty divy snad každý rád vždy vzpomíná si, kdo v opojný ten žití proud na chvíli mohl pohlédnout a, tažný pták, zas v jiné kraje se vrátit musil, cestou dál na minulé si vzpomínaje, jak na přelud a sen, jenž zdál se jemu dávno, dávno kdysi... 12 A vzpomínal jsem dlouho vždy si na nádheru tu veškeru, na život, kdesi v dálce hřmící, na Tuillerie při měsíci, na kouzla jarních večerů, na luxemburgské sochy bílé, park Monceau – bože, jaký ples, na sladce zahálčivé chvíle tam v Elysejských polích kdes, kde bez lítosti půldne maříš, jež jako chvilka uplyne, když to, co zve se „celá Paříž“, kol projíždí se před diner. Cval ryčný v sluch ti zazvoní – kol jakás Amazonka smělá tak jako bouře přeletěla v bouloňský lesík na koni, jenž nadarmo se vzpírá pod níní, a tryskem zniká do dálky, ovládán pevnou ručkou modní té Diany a Rusalky, jež svůdná ve své mladé kráse snad mnohého by svedla, kdo ví, jak o Rusalkách říkává se, že bludné duše hochů loví... I po letech v sluch ještě zní mi zvuk ruchu, šumu, hlomozu těch tisícerých povozů – – s ohlasy těmi vzdálenými před zrakem vynoří se náhle to vše, po čem se maně stýská... A zdá se mi, že zas tak z blízka 13 zřím světel moře neobsáhlé – a znovu zaznívá mi v sluch ten známý šum a shon a ruch, a znovu v mysli oživí ten celý život vířivý, chvat horečný, jímž Paříž celá divokým rythmem, který spíjí, před lety v sluch mi burácela tak nekonečnou melodií života hlučných ulic svých. A slyším hovor, šum a smích, a vidím čarokrásné ženy jiskrných zraků zářících – na šíjích, které obnaženy bělostí svítí, mihotavá zář démantů plá, v usmání hle, vděkuplná, luzná hlava se s lože komus uklání. A vějířem jak prudce hne a ztají bílých ňader vlny – ó, kdo ten obraz vděkuplný svým chudým slovem vystihne! V mých vzpomínkách se láme, tříští ten pyšný obraz nádhery, jak rozvlní se po schodišti a šatnách Velké Opery, když v oslnivé, luzné kráse – zda fantom ti kol hlavy netáh’? – v těch zázračných svých toilettách sta vzdušných zjevů ubírá se. 14 Jak z pohádky by kolem přešly ty ženy krásné, svůdné tak – po letech ještě vzpomeneš-li, ty vzpomeneš jak na zázrak na jejich očí dotek žhavý, na lehkou chůzi gracií, na něžný profil krásné hlavy, na úsměv, který opíjí... A vidíš zraky jiskrné a zahlédneš, jak nožka malá, když do povozu vstupovala, se na mžik z krajek odhrne – ó rozkošná ta víla malá, z těch, o nichž Paříž hymny skládá a jež, ó příteli, tak ráda tvá ruka druhdy kreslívala... A vedle této pohádky, jíž zdá se krasavice mladá, v mé vzpomínky zvuk ostrý padá... Ó běda, jako na jatky hned vedle toho přepychu a nádhery štve život jiné, štve do hanby a do hříchu, v němž bídný život bídně hyne... Zde přepych, jas a svit a zář, že zrak tím leskem přejde ti, a vedle v těžkém prokletí vychudlý čeká proletář, čím utišil by krutý hlad, kam ke spánku by hlavu klad’, 17 čím, nežli nový den se schýlí, by prodloužil o malou chvíli ten život, jenž je bez ceny, ten život navždy ztracený... A vedle záře boulevardů, kde tolik nádhery kol vídá, jde zoufalá a hrozná bída oděná nuzně do cárů, jež někde v přítmí schována, sestárlá v dětském věku mladém, vyhublá nemocí i hladem se v hanbě plouží do rána... 18 A vedle záře, jež tě zmámí, když nastrojeny z divadla jdou nádherné a pyšné dámy, jde bída v hanbu zapadlá, jež v podkroví se krčí dusné, kde přemožena hladem usne, – jdou ti, již v srdci žhavé ostny si krví oči vypláčí a jež kdys osud nelítostný v hrob bezejmenných dovláčí... Leč jako v moře pad’ by kámen – kdo o něm ví? – Dál hledíš zmámen v to moře, jeho věčný ruch se nestaví ni okamžení a dál to kolotavé vření ti v duši hřmí a bije v sluch. A znovu na mysli mi tanou guirlandy světel, sta a sta jak v polích Elysejských planou – a zas mi v mysli vyrůstá vzpomínek pestrých bujná druž, zřím fantastická světla sterá, záplavu pestré záře, která sálavě svítí do večera – to v ohni plane Moulin-Rouge. Já vzpomínám si, v prvý den, co pařížský jsem dýchal vzduch, jak byl jsem k oknu přiveden –: nezvyklý dole šum a ruch, povozy řadou rachotí, – 19 a co mé nenasytné oči viděly záře naproti! Zde větrného mlýna točí se čtyři křídla, dokola vše rudým světlem plápolá, kol byla noc, na tmavé půdě jak světlý zámek jakýsi průčelí celé svítí rudě v tmu zářícími obrysy... A za tou září uvnitř kdes, pod větrného mlýna křídly šum ozývá se, hlučný ples a divoký tam kankán sídlí. Tam hýřivá se Paříž baví... A nedaleko záře té v soumraku leží hřbitov tmavý, kde děti Polsky najdete, kde Murger, básník bohémy, zapadl v hrobu ticho bajné, ve stínu cypřiší kde Heine svůj věčný sen spí pod zemí... Tak v upomínkách mysl tone... Ó upomínky rozváté! I milý druh od chvíle oné, kdy k oknu ved’ mne tenkráte, odešel zatím na věky v svět neznámý a daleký... 20 A vždycky zlítostněním jatý si maně vzpomínávám na ty někdejší chvíle zapadlé, jak s tebou, milý, v oknech tvých při světelném tom divadle jsem sedal v nocích májových, co Moulin-Rouge tam před námi barevnou září v okna plál a, odešlí v svět neznámý, ti mrtví spali opodál... [21] O vlasti dálné, druhu milý, o Praze, již měl’s tolik rád, v Paříži šumné hovořili jsme roztouženě tolikrát, na přešlé radosti i žaly těch pohynulých, mladých let tam v Paříži jsme vzpomínali při modrém dýmu cigaret. A za takové chvíle kdysi zas k oknům těm jsme usedli si: Řek Pascalides, sochař z Athén, dva Pařížané, malíř z Vlach a Němec, takto dobrý brach, Mus kojenec z Quartier Latin a dva tři Češi. Mladý Řek s dlouhými vlasy, s tváří Krista tu zajímal mne mimoděk. (Tam nad Sekvanou spiritista se z něho stal. Prý bohaté měl nadání, však řekli mnozí, že učení to, vědí bozi, mu rozum ještě pomate.) To krásná byla hlava... Čelo vysoké, bledší o málo než snědá tvář, zpod něho zřelo dvé očí, v kterých zaplálo to časem, tak jako když sjede z hluboka noci náhlý blesk. 22 V těch očích i v té tváři bledé byl jímavý a tichý stesk, když nevzrušeně mladý hoch se díval kamsi do prázdna, kde pohledem tím uvázna by sotva byl nám říci moh’, kde myslí bloudí... Ale v ráz ten smutku nádech zmizel, když z těch dum jej vzbudil někdo z nás, a nebylo pak smutku již v té jeho tváři, ale celá oživla rázem, na dně kdes hlubokých očí probouzela se myšlénka, již k světlu nes’ – tu v oživených očích duše se vzbudila... Když nezajímal jej hovor, zněl hlas jeho suše a dutě, prázdně... ale jímal podivným kouzlem za řeči, když vřelejším se stával hlas ten a kdy on, zdá se, býval šťasten svou vírou, že nás přesvědčí, jak přesvědčen byl pevně sám, že šílenstvím jen bylo by, nevěřit v život v záhrobí... Já na ty chvíle vzpomínám, když blouznění jej schvátil nával, když zajímavý tento host se fanatikem náhle stával, jak najednou hlas jeho rost’, jak bouře, která letí z dáli – leč v hlase tom i něha měkká... 23 A vidím zase toho Řeka s Kristovou hlavou, kterak vzplály ty oči jeho – najednou v jich blesklo hloubku bezednou nadšení, jež si podmaní... Řek náhle v tváři oživ’ celý a celá tvář, kol které tměly se černé vlasy havraní, svítila téměř... bledý svit se v rámci tmavých vlasů kmit’, a planul, jako v noci teskné svit měsíce se chví a leskne z chmur oblačných... On zdál se růst ve chvíli té, jakási nová v něm bytost žila, jeho slova tak přesvědčivě zněla z úst a jeho zrak se díval snivý nadšeně kamsi, jakoby sám zřel všem druhým skryté divy v neznámém kdesi záhrobí... A hle, co jednou tento muž nám vyprávěl – to dávno už a přec, jak bylo by to včera – když fantastická světla sterá ohnivě plála do večera a do tmy svítil Moulin-Rouge... 24 I.
A takto as nám počal vyprávět: Kdys po vánocích doma seděl jsem v svém atelier. Sedím, zdá se mi, že někdo klepá. Chvíli poslouchám – nic. Opět malá chvilka uplyne a zdá se mi, že někdo otevřel a vešel dovnitř... Vstanu, – podivno: nikoho není tu, a přece jsem zaslechl zřejmě, kterak zacvakla ve dveřích klika, cítím určitě, že někdo vešel, neslyšný a němý – já cítím, kdosi na blízku teď je mi. 25 To, věříte-li, pocit divný je: já cítím, tuším něčí přítomnost, však nezřím nikoho. Že možná sluch mne klamal, málem byl bych uvěřil, – však nesním, oči otevřené mám a vidím jasně, kterak u dveří se portiera lehce zachvěla, jakoby kdos, jehož jsem neviděl, jda kolem o ni lehce zavadil a dotknul se jí rukou – lehounce se pohnula, záhyby najednou se zvlnily a, co mžik přešel malý, jak byly dřív, se opět narovnaly. Nebylo ještě šero. Viděl jsem vše kolem sebe jasně. Najednou zrak utkvěl mi na bílém odlitku umrlé dívčí tváře. Maska ta – sám ji jsem odlil, znal jsem každý tah v té bílé tváři – v rohu visela nad pohovkou, kam asi před rokem jsem vlastní rukou svou ji zavěsil pro památku na dívku ubohou, s jejížto tváře, všecek rozrušen kdys v nitru svém, já sňal jsem masku onu v to smutné jitro po dívčině skonu. Tvář její mrtvá vzpomínala mi na duši milou... Tahy dívčiny, kdys oživeny kouzlem života, ztrnule hleděly teď po smrti, však zjemnělé přídechem bolesti a majestátem smrti. Mrtvola 26 zavřené oči měla, kolem úst si jakýs trpký úsměv pohrával, tak nevýslovně trpký, a v něm přec i odpuštění bylo. – Ubohá! Kdys kolem čela masky ovinul jsem věnec růží, které dávno teď povadly zatím – – najednou v té chvíli jak divem zářil obličej ten bílý. Svit divný po něm náhle oživnul a rozlil se po tazích zemřelé. Já nechápal, co se mnou děje se. Sám sobě nevěřil jsem udiven. Já viděl div, jehož jsem nechápal. Já díval se na bílý odlitek, jejž celý rok jsem vídal den co denden, a nyní sám nevěda, zda-li bdím či snímsním, a obě ruce přitisknuv na čelo své a stoje bez hnutí, já nemohl jsem zraku odvrátit od zjevu toho –: uchvácený divem jsem oči spatřil v obličeji živém... To byly její oči... Usmály se na chvíli, na chvíli zakmitnul v nich život, rty se pootevřely a čelo, na němž kmitla bílá zář, se naklonilo zvolna, pomalu se schýlilo, tak jako hlavou když se kývne v souhlas, oči zhluboka, tak z hluboka se na mne dívaly – – ne, já se neklamal, leč všecko to se stalo během jedné vteřiny 27 a na zdi dál bez jedné kapky krve tvář neživá visela jako prve. Svit, který po čele jí přeletěl, shas’ najednou... já čelo pomnul si, a poznovu tvář ona neživá zavřené oči měla, mrtvé rty, ztrnulé v bolestném tom úsměvu – vše jako dřív, vše neživá jen hmota bez hnutí, bez duše a bez života... Vše bylo jako dřív, jak celý rok jsem denně vídal, co tu visela ta maska v rohu nad mou pohovkou... Vše jako vždycky bylo zas a já sám v nitru byl jsem pevně utvrzen, že byl to pouze klam, jenž ošálil mé smysly, že to pouhý přelud byl mé obraznosti, sen, jenž se mi zdál tak živě, jak by skutečností byl. Sám řekl jsem si, bolně rozechvěn, že v oněch vzpomínkách, jimž mimoděk jsem podléhal, jen mocí suggesce na okamžik přede mnou ožila tvář oné mrtvé dívky, na kterou jsem často vzpomínal po celý rok, – sám sebe nyní přesvědčoval jsem, že, co jsem spatřil, bylo pouhým snem, že bylo to jen pouhé zdání klamné, že její oči hleděly teď na mne... Však než jsem vše, co svýma očima jsem viděl, prostě vysvětlit si moh’, 28 mne ovanula vůně najednou tak omamná, jak někdo plný klín by růží kolem nesl – – Očím svým jsem nevěřil, když zřel jsem zázrak nový. Jak stalo se to, kdo mi z lidí poví? Na místě suchých květů na skráních té mrtvé hlavy nyní rděly se krvavé růže – uvěřil jsem stěží, když uviděl jsem lístky jejich svěží. Před rokem jsem ten věnec ovinul kol čela toho, věnec dávno už byl povadlý a uschlý, na něm prach se usadil, – teď tytéž květy zas a tytéž lístky vůní dýchaly a svěžestí a novým životem, z těch růží divem omladlých tu zase ta známá, sladká vůně linula se. To její růže byly... Noemi tak milovala tyto růže, jež od jara k jaru, z léta do léta památku básníkovu životem svým vlastním oživují – růže ty s tak tklivou vůní, růže krvavé, jež ona kdysi milovala tak snad pro tu barvu jich i pro jméno, to krásné jméno: Andrée Chênier... Teď zázrakem ty růže na čele sádrové masky, pokryty dřív prachem, se orosené rděly tmavým nachem. 29 Dřív, když jsem viděl, tvář ta neživá že oči otvírá, že čelo to se uklání, že oživuje se ztrnulý výraz tváře umrlé, a, jakby cosi chtěly promluvit, že otvírají se ty ztuhlé rty, zavřené kdys v hodině poslední, v té hodině, pod Smrti polibkem když Noemi kdys umřela – ty rty že zachvěly se, jakby promluvit cos chtěly – – vše to když jsem viděl dřív, ten oživení výraz nenadálý, já věřit mohl, že jen zrak mne šálí. Tu možnost připustil jsem, na chvíli že stal jsem obětí se přeludů, že, co jsem spatřil, mohlo býti jen snad podrážděné fantasie hrou – já ve dnech posledních jsem přespříliš své síly přepjal, budiž jakkoli: leč jak svědectví toho zázraku, jak živý důkaz, že, co spatřil jsem, klam smyslů nebyl, z růží krvavých, jež opleteny byly kolem čela, jich vůně ani svěžest nemizela. Ty zůstaly, já díval jsem se na ně a v oné chvíli zachvěl jsem se maně. Dřív mohl jsem se třeba mýliti, já řekl si, vše byl jen pouhý mžik, i záclonou snad jenom vítr hnul, ač zavřeno vše bylo, ale přec, 30 já moh’ se mýlit, zde však nikoli. I hallucinací jen třeba byl dřív onen zvuk, že někdo zaklepal a neviděný vešel, na dveřích že cvakla klika – vše být mohl klam. Leč na té masce, na niž hleděl jsem, ty růže oživené zázrakem tak zůstaly, jak zjevily se mi, tak omlazené, právě rozvité, ty krásné růže, divem omladlé, ty krvavé a tmavě nachové s tak tklivou vůní... A co vůně jich kol vála, mne se divný zmocnil pocit a bylo mi, jak ze sna kdybych procit’... A tu v mé duši vstala vzpomínka na onu dívku... Na ni vzpomněl jsem ne jako na mrtvou, leč na živou jsem vzpomínal, jak prvně ve dveřích mé dílny stála, ozářená celá tím svitem, který linul se jí s čela. A vzpomněl jsem, jak sladké zjevení, když ke mně vcházela v těch dobách zlých, když stonal jsem a když se zdálo mi, že pouhá její sladká přítomnost v mou chudou jizbu byla paprskem, jenž vyzářil ji světlem najednou, jak očí jejích záře přesladká můj život vyzářila nadějí a láskou... A mé srdce bolestí se náhle sevřelo tak palčivou, když vzpomněl jsem těch dob, kdy přinesla mi vonných květů plné náručí – 33 a jak ty květy potom z večera v mou jizbu, kde jsem ležel nemocen, takovou sladkou vůní dýchaly, jak její láska v ty mé smutné dny kdys vnesla tolik štěstí, že jsem teď se zachvěl bolestí v té vzpomínce, jak pohynuly květy mé i její a štěstí zašlo v pusté beznaději... Jak těžký sen dnes bylo za mnou vše, nač vzpomínal jsem jenom s lítostí – mé štěstí dávno pohynulo už, jak ptáče raněné když dokoná a zajde – dnes i sama Noemi už mrtva byla. Právě tomu rok, co na hřbitově ukryla ji země – a hle, teď mrtvá přišla tedy ke mně. A já si náhle vzpomněl v úzkosti, co řekla jednou, když jsme mluvili o smrti záhadách, zda možno jest, by ti, kdo umřeli a mrtvi jsou, k těm, kdož jsou živi, směli přijíti od prahu věčnosti a promluvit, byť slovo jediné, to možným je-li, by mrtví k živým promluviti směli... Má hlava těžká byla najednou, mně zdálo se, že tonu v závrati a šílím... Znovu v hrůze díval jsem se na ty růže – byly, jakoby rozkvetly právě – ne, to nebyl omyl... 34 A nyní jsem si všechno uvědomil... „Ty’s přišla,“ zvolal jsem, „ty přišla jsi, jak slíbila’s !... A já se začal chvět ne strachem ani úzkostí, však tím, že veliká teď chvíle nadešla, veliká chvíle, která přináší všech záhad rozluštění, na kterou jsem léta čekal, pro niž byl bych rád dal život svůj, – jež měla přinésti mi rozluštění všech těch tajemství, v nichž od věků se člověk potácí s neklidem v duši... „Ty jsi slíbila a přišla jsi!“ Já hlasitě jsem vzkřik’ a ruce vztáh’, „ty’s přišla, Noemi!“ já zvolal jsem... Leč náhle v duši mé se vzbudil nikdy nepoznaný strach a pocit jakés hrůzy, která mi svírala hrdlo, tak že vydechnout jsem nemohl... Já k oknu vrávoral jsem v mrákotách, v tom prochvěla mnou zima a náhle tmu jen měl jsem před očima. Mně zdálo se, že někam řítím se v hlubokou propast, která nemá dna, a, jak jsem padal, najednou v té chvíli jsem nad sebou stín jakýs viděl bílý a slyšel hlas, jak ze hrobu když kvílí... 35 II.
Po chvíli, kdy tvář do svých dlaní schoval, změněným hlasem dále pokračoval: Můj krajan, boháč, který v Paříži má směnárnu u Palais Royal, den co den odpoledne ve chvíli, když absinth pívá se, vždy s přítelem z let mladších sedal ve své kavárně. Do Paříže kdys přišel jako hoch a štěstí přálo mu. Ze začátků nevalně skvělých domohl se pak i blahobytu. Doma u sebe vybranou časem hostil společnost a jeho syn – tak staří smluvili kdys v kavárně a obě matky se v tom shodly dávno – za nedlouho měl si slečnu Adu Clermontovu vzít za ženu svoji. Po rodinné radě Georges zasnouben byl z jara slečně Adě. Nebylo, proč a k čemu vzpírati se dohodnutí, které stalo se tak rozvážně, jak obchod nějaký se uzavírá. Moudří otcové, 39 o sňatku hovoříce dětí svých, tím spíše shodli se, že, vzato kol, byl sňatek onen dobrým obchodem pro strany obě, k tomu nehledě, že s počítavých otců rozvahou a rozumem, jenž chladně počítá, v souhlasu byla srdce dětí obou. Leč vždyť i jiní zvyknou sobě dobou... Před svatbou bylo. Obě rodiny se znaly ode dávna. Mladý Georges i slečna Ada spolu znali se od dávných let. Když Ada v ústavu na vychování byla v Poissy, tu obě spřátelené rodiny k ní dojížděly často návštěvou, Georges s nimi. Zvolna vyvinulo se cos jako láska mezi oběma, ač nikdy o ní nemluvila ústa – ó čas, kdy v srdci mladá láska vzrůstá! Tak vzklíčila i mezi dvěma těmi, ač pro vyznání zůstávali němi. Vždy v ústavě se Ada těšila, až přijde on, Georges zase v Paříži po celý týden rád si vzpomínal na výlet minulý a těšil se na příští setkání, na procházku v klášterní zahradě a vždycky znova si vzpomínal na všechna její slova. 40 I první lístek jemu psala, jejž potají, když přišla, do dlaně kdys v klášterní mu vtiskla zahradě – a jemu lístek ten tak milý byl, ač jediného slova nebylo v něm o lásce. A znovu pro oba, pro jejich vzpomínky i jejich touhy se týden zdál tak neskonale dlouhý... 41 A vždy, ač sama sebe ptával se, zda cit, jejž pro ni chová v nitru svém, je láskou pravou – zdávalo se mu, když svědomí své někdy zpytoval, že příjemno mu na ni vzpomínat, však láska že snad jinak jeví se, ta pravá láska, že v ní více snad je vroucnosti, jež cizí byla mu – vždy přece znovu k ní se vracel rád a rád si vzpomínal na chvíle všecky, když venku slýchal hovor její dětský. Ve hluku ulic často vzpomněl si na její měkký, zvonkovitý smích, na ruky stisk, když někdy potají se ruce jejich maně setkaly, na její milé, dětské žvatlání o přísných sestrách, o představené, o družkách z ústavu a o těch všech starostech drobných, jež má každá z nich, o ženiších, již přijdou pro které, o svátku, jejž z nich která slavila, o tennisu, jejž hrají v zahradě, o esthetice, o níž vykládá jim sestra sama ošklivá jak noc, o lístku milostném, jenž zabloudil náhodou v jakés ruce nepravé, o vyslýchání, které nastalo následkem hrozné události té, když představená lístek milostný chovance jedné vzala pod rukou... Tak jako ptáček v kleci švitoří, tak ona hovořila o všem tom, co těší, rmoutí, zajímá i baví chovanek mladých romantické hlavy. 42 Rád vzpomínal si na ten její hlas, na její smích tak sladký, ba i v sen se zakmitla mu časem procházka po jejím boku, světlá její hlava – sám ptal se zas, to láska je-li pravá. I slečna Ada, když zas v klášteře zůstala sama, po těch návštěvách si vzpomínala často na něho, co dělá teď, zda na ni v Paříži si vzpomíná... o tom, co řekl jí, teď přemýšlela, vzpomínala si na každý jeho pohled, v myšlénkách zas v paměť volala si všechno to, o čem jí mluvil, ráda s družkami mluvila o něm, ráda slýchala, když chválily jí toho, který jí byl souzen kdys – a přece pochybnost i ona časem o své lásce měla, že láska ta snad nedosti je vřelá. A jeho podobu si kreslila v svých myšlénkách, i v jejím denníku na mnohé stránce o něm vyskytla se časem zmínka. Zanášela tam i všecko to, co která z chovanek jí řekla o něm. Lichotilo jí, že mnohá z družek s tajnou závistí jí ptala se, kdy bude svatba už, ba svědomitě časem v denníku svém líčila i barvu chrysantém, jež v knoflíkové dirce nosíval, i vázanek, jež míval na krku, 43 když objevil se venku návštěvou – v denníku jejím, abych děl to zkrátka, jím vyplněna byla mnohá řádka. Tak minul rok a v život obou jich nižádné větší změny nepřines’. Vždy vídali se časem v Poissy a potom oba odloučeni zas si vzpomněli na hezké odpůldne, když spolu viděli se... Věděli, že svoji budou, jeden druhému byl milým, rádi spolu mluvili, na nové těšili se shledání a oba žili u vědomí sladkém, že jejich román skončí šťastným sňatkem. A přece chvílemi jim oběma se zdávalo, že sympathie ta, jež mezi nimi vyvinula se, jak z dětí přátelství se bezděky vyvine láska, – že snad láska ta snad ani není láskou takovou, jak o ní čítávali v románech, jak Ada o ní časem v básních četla, že v srdcích svítí jako zoře světlá... Čím bylo to, si nedovedli říc’, však tušili, že to, co pro druha druh cítil v srdci, nevyplnilo jich celá srdce, že vždy zůstalo tam jakés místo, které vyplnit jich láska nedovedla... Nebylo 44 to takové dvou duší splynutí, kde jedna žije v druhé, přestavši svým vlastním žíti životem –: ten ryzí a velký pocit oběma byl cizí. Druh milý druhu byl a upřímná jich byla náklonnost a věděli, že šťastni budou spolu, šťastni tak, jak jiných lidí sta a tisíce, když rádi mají se a není, co by štěstí jejich mohlo překážet, – a přec byla ta jejich náklonnost tak nějak příliš klidna, bez vášně a opojného žáru. Nebyla takovou láskou silnou, horoucí, jež celou hloubi srdce vyplní, že v srdci tom víc místa nezbude pro jinou myšlénku, – ne, nebyla takovou láskou, která dovede přenášet světy, láskou takovou, jež silnější jest nad život a smrt, kdy milující srdce podstoupí pro srdce druhé rádo, s nadšením i všecka muka, bolest nejtěžší, nenávist lidí, pohrdání jich, strádání, bídu, těžké příkoří, vzdor smělý proti světu celému, trud, ponížení, trýzeň mučivou a vše, co duše podstoupí tak ráda, když oběti té láska sobě žádá... Tak přišel čas, kdy Adu z kláštera si vzali domů. V hlučné Paříži se zprvu Adě dlouho stýskalo 45 po žití na venku, byť třeba dřív zas byla toužívala, aby ji z kláštera vzali. Často v myšlénkách nad vyšíváním nakloněna doma si vzpomněla – a vzdech jí zachvěl rtoma. Jak v práci ke stehu se pojí steh, myšlénka létla jedna za druhou jí mladou hlavou –: v život vstupuje, a co ten život asi podá jí po jeho boku? Zda to neblahým snad není znamením, že právě teď, když viděla se v duchu klečící na stupních oltáře a slyšela své tiché „ano“, právě v chvíli té že krve její krůpěj zbarvila to šití bílé? Tečka krvavá, dvě vedle sebe náhle skanuly na bílé šití. Vzkřikla bolestí, jak do prstu se bodla v myšlénkách a jehla v ruce se jí zlomila... Však znamením to jistě žádným není! A dál jí duší létlo tiché snění. Co matka její četla potichu si jakýs román, Ada na klášter si vzpomínala s tichou lítostí jak na místo, kde žití prožila část nejkrásnější, dívčí mladost svou, kde rozkvétaly dívčí její sny, kde bývalo jí svátkem radostným, když přijížděly milé návštěvy, kde v její tichém snění zkvétaly 46 vzpomínky na něho, když odejel zas k Paříži a ona zůstala – a hezčí byly někdy vzpomínky, než skutečnost. – Vzpomněla nejednou na družky svoje, kterak potají si svěřovaly tajné románky svých mladých srdcí, kterak o lásce jich mladé hlavy tiše blouznily a každé zdálo se, že zakletou je princeznou... a v dívčí jejich sny se loudívala světlá představa o komsi krásném, jenž svou princeznu si odtud jednou v slávě odvede, by šťasten byl s ní kdes na krásném hradě – všem tak se snívalo, i slečně Adě... Georges vídával ji nyní častěji, než dokud byla venku v klášteře, – však jí se zdávalo, že venku tam, pod tichou klenbou stromů klášterních, kde byla jako ptáče zavřené, vše bylo nějak mnohem krásnější než tuto, že víc bylo půvabu v těch návštěvách i v těšení se na ně – jak vzpomněla si, zatruchlila maně. Leč jenom chvílemi ve mladou hruď jí vkrádal se ten pocit lítosti pro doby uplynulé... Uvedli ji v nový svět, jenž záhy rozptýlil tu touhu po návratu v zašlý svět dětského snění. Minul čas jen krátký a netoužila do kláštera zpátky. 49 Svět nový se teď před ní otvíral, svět jiný stále nových půvabů, tak lesklý, smavý, krásný, zářící, – kdož zprvu tuší, že to všecko klame, že všechno lež a pozlátko jen samé... Ji nyní uváděli do světa jak mladou dámu. Nyní směla jít i do divadla časem, vedli ji i do opery, byla v koncertech, do Longchamp na závody jezdili, kde byla Paříž celá. Popsala svým družkám, které zbyly v ústavě, v allée des acacias nádherný a svůdný obraz bájných toilett při květinovém korsu, na kterém se uviděla se svým rytířem, jenž prohlásil, že ze všech, jež jsou tady, přec nejsličnější je zjev slečny Ady... Teď výbavu si zvolna chystala a lákaly ji velké bazary, i lawn-tennis, projížďka v lesíku i výlety, kde s nimi býval Georges i jiní. Zprvu často psávala do kláštera svým družkám bývalým o všem tom novém, co tak lišilo se od tichého žití v klášteře, kde fantasii rostla hvězdná křídla – čím dál tím více psaníčka ta řídla. Teď jinak budoucnost si kreslila, než jak ji druhdy ve svých dívčích snech 50 kdy vídala, v těch dobách minulých, když se družkami svými potají o lásce blouznívala, o někom, kdo krásný jako rytíř z pohádky si pro ni přijde... Nyní rytíř ten měl jinou tvář i pozměněné rysy, než jaké ve snách vídávala kdysi. Teď věděla, že princem není on, ni ona princeznou, – však měl ji rád i ona jeho, milovali se, byť třeba ne tou láskou horoucí, jak tušila ji druhdy v mladém snění – však – lásky takové snad ani není... Jen časem nedovedla ubránit se domněnce, jež se jí vtírala jak moucha neodbytná – domněnce, že nyní, když už málo chybí jen, by svoji byli, náhle ochládá on ve své lásce k ní – tak alespoň jí zdávalo se časem, chvílemi... A tu se sama sebe ptávala, zda láska taková, již v duši měli, oběma stačí pro ten život celý... A někdy stalo se, že přistihla se při tom, jak jí v duše hlubinách se probouzela temná myšlénka, že vedle lásky, jakou oni dva cítili v duších, jistě ve světě je láska, která jinou mluví řečí, tak vznešenější, světější a větší... 51 Však život – kdo ví, co nám život podá? Po štěstí ruku vztáhneš tu – jen škoda, že trní ruku do krvava zbodá... 52 III.
Dál po chvíli, když odmlčel se, znova jal vyprávět se asi v tato slova: V té době se mnou seznámil se Georges v Quartier Latin. Ke mně přihlásil se jako krajan a mne uvedl v dům otce svého. I zas naopak v mé atelier často přicházel a chodil, vždy tak hovorný a sdílný, rád na návštěvy do mé chudé dílny. Tu ve křesle, jež stálo u okna, sedával někdy celé hodiny, čta noviny a při tom hovoře a jindy beze slova dívaje se na mne tiše, když se domníval, že z práce by mne vytrh’ řečí svou. Ve spiritistů kroužek v onen čas já chodil jsem a pozděj také on na schůzkách oněch horlivě bral podíl – kéž nikdy by tam se mnou nebyl chodil! My zprvu často o těch záhadách a tajemstvích, za která by tak rád proniknul člověk, spolu přeli se 53 hodinu mnohou. Dlouho do nocí jsme za hovorů často bloudili po luxemburgském parku – druhý den zas ke mně přišel, znovu navázal nit hovoru tam, kde byl přestal včera – otázka vždy se naskytala sterá. A tu se najednou mi zdávalo, že nějak příliš často v hovoru teď ozvalo se jméno dívky, již na schůzkách oněch poznal – Noemi se jmenovala... Bytost záhadná, takový soulad krásy podivné – i mne svým kouzlem podmaňoval vždycky zjev její půvabný, tak poetický... 54 Ó Noemi, – ta zatím v hrobě setlí, v mé duši dál však žije zjev ten světlý... Ó Noemi! – to dítě spanilé a luzné, s těmi vlasy zlatými kol bílých skrání, – s těma očima jak chrpa modrýma, jež dívaly se z pod řas dlouhých vždy tak podivným, tak nevýslovně tklivým pohledem, jak vždy by její duše bloudila daleko kdesi, kdesi daleko v neznámých světech, odkud na náš svět se její duše dívá, stvořená ne pro svět náš – – vždy tak se dívala, že zdávalo se, za tím pohledem že skryto jakés velké tajemství, vznešené, svaté a – žel, nedostupné těm, na něž její snivý zrak se upne... Já vzpomínám... když prvně v hovor náš se jméno její sladké vloudilo, mně milé bylo, slyšet z jeho úst, jak Noemi, ta něžná a tak milá i druha rázem, cele okouzlila... Mně milé bylo, – miloval jsem ji snad nevědomky, tenkrát alespoň sám ještě láskou nezval jsem ten cit, jenž k ní mne poutal – milé bylo mi hovořit o ní s někým, kdo jí též byl okouzlen, – a chválu slyšeti na její vlasy, čelo, oči, všecko, čím jímalo mne půvabné to děcko. 55 Když usedl si, znovu ke mně přišed, jen její chválu vždy jsem musil slyšet. A mně bylo tak sladko u srdce, když Noemi jím byla chválena pro divné kouzlo modrých očí svých, pro něhu svou a snivost jímavou, jíž bytost její celá zářila, pro všecko to, co z její života nám známo bylo, pro ty úsměvy své mdlé a nervosní, pro vášnivou svou lásku k růžím tmavě krvavým, pro utrpení vše svých mladých let, pro záhadný ten výraz očí svých, pro kouzlo mladosti své, pro ten stesk, jenž dojímal tak milým půvabem, když časem z její modrých očí zíral, co zvláštní pel ji celou obestíral... Mně sladko bylo o ní slýchati – a on byl neunavný v obdivu a horování pro ni. Teprve když napadlo mne jednou, za řeči že o Adě se nikdy nezmíní, ba jaksi zúmyslně vyhýbá se pouhé zmínce o ní – najednou tu poprvé v svém celém životě jsem hořkostí vzplál vůči někomu, kdo doposud mi nebyl ublížil, a zmocnil se mne pocit takový, jenž hořký neklid vlil mi do duše – byl ošklivý to žárlivosti pocit... A bylo mi, jak ze sna kdybych procit’... 56 A nedůvěra vešla v srdce mé a otrávila všecku duši mou i život můj. I pocit přátelství se v pocit jiný, nenávistný mění, sžíravý trávil mne jed podezření. To podezření, nevím, duší mou kdy prvně kmitlo se, leč vzpomínám, že právě v oné chvíli prvně jsem si uvědomil, nyní, najednou, když zdálo se mi, Noemi že ztratím, čím duši mé se byla stala zatím... Sám nikdy před tím netušil jsem dřív, že to, co pro dívku tu cítil jsem, by láskou bylo – sám jsem nevěděl, cos takového že by v srdci mém se bylo událo... Teď teprve, když v duši mé jak pusté strašidlo žárlivost vstala, nyní, v bolesti když cítil jsem, že někdo Noemi by odloudit mi mohl, poznal jsem, co před sebou jsem dříve tajil sám, že láskou bylo přece, v srdci svém co skrýval jsem... Ba nyní teprve když zdálo se mi, že tu vyrůstá sok lásce mé, jsem bolestí jat chápal, čím byl ten tichý pro Noemi zápal... A žárlivost, jež zprvu nesměle a mimoděk se ve mně ozvala, teď probudila se a mukami mne mučíc, které byly zároveň mi rozkoší, jak dravec na kořist 59 teď čekávala v touze krvelačné, kdy o Noemi a jak opět začne... A jako vždy mi ještě před krátkem tak milé bylo, o ní mluvit s ním, slýchati její chválu z jeho úst, tak, když pak srdce ve všem zradu tuší, vždy chvála jeho pálila mne v duši. Ó zlé to byly chvíle! Žárlivost mne mučila, já stále potravy jsem pro ni hledal, s krutou rozkoší, jež otravovala mne, v srdci svém ji živil jsem, mně bylo k zoufání a opět zdálo se mi, příčiny že k žárlivosti žádné snad jsem neměl – leč podezření hlas, ten neoněměl. To jediné mi bylo jasno: čím se její jméno častěj ozvalo za řeči jeho, tím vždy více se o slečně Adě poznámka jen malá z hovorů jeho zvolna ztrácívala... Já na ni vzpomněl mu a očima se zabod’ v jeho tvář, bych dohádal se nejtajnější jeho myšlénky: leč z odpovědi jeho nevyčet’ jsem ničeho... Byl jako jindy dřív a tázán mluvil o ní – ostatně říc’ bylo těžko, v jeho poměru ke slečně Adě jiným-li než loni – on nikdy příliš nemluvíval o ní. 60 Vždy jejich láska – (však už řekl jsem, že oba měli časem v srdcích svých takový pocit –) prosta bývala onoho hlubokého vzrušení, jímž uchvácen jak svatým zázrakem, jat opojivou touhou, omámen milostným žárem v drahé objetí na křídlech touhy nedočkavě pílíš – ach, ti dva vždycky byli klidni příliš! Když o ní mluvil, nikdy jeho hlas ni dříve ani teď se nezachvěl vzrušením hlubším. Snad že lásce jich nebránil nikdo, ano naopak, že obě rodiny jich smluvily ten sňatek obou mezi sebou, jak se smluví obchod mezi přáteli – snad proto lásce obou chybělo to vše, čím v nejtrudnějších zkoušek chvíli tím více láska roste jen a sílí... Mluvili spolu jako doposud – tak řekl alespoň – a scházeli se jako dřív. Na moji otázku, jak nechápal by, kam je namířen hrot otázky té, klidně řekl mi, že slečně Adě včera věnoval odpůldne celé. Spolu chodili a bavili se řečí o šermu – (miloval fleuret, mezi šermíři vždy jméno jeho mělo dobrý zvuk od mnoha let, jí opět lawn-tennis byl milejším, i cenu jakousi 61 vyhrála v klubu) – k páté hodině se rozloučili, svoji nevěstu, jak bylo vždy, pak domů vyprovázel – ton vřelejší té odpovědi scházel. Sám před tím kdysi byl se přiznal mi, že láska k Adě nepřekáží mu u Odeonu míti milenku, již ovšem pečlivě vždy tajil před ní – v Paříži, zdá se, všechno to je všední... A věděl jsem, že často stalo se, že rovnou spěchal od své milenky ke slečně Adě, ještě na rtech svých žár milenčiných maje polibků. Tak mezi obě dělil srdce své s tou požívavou myslí světáka, jenž mezi tím, co s Adou hovořil, vzpomínal na ni, která v divadle nevelké časem hrála úložky – tak asi často, jako půvabný ten její úsměv, líbezný a krotký hrál v jeho žití malé episodky. Leč nechať o jedné či o druhé kdy zmiňoval se mi, přec nikdy jsem v něm nepostřehl toho vzrušení, jak jméno Noemi když ozvalo se v našem hovoru. Tu najednou má žárlivost se znovu ozvala, neb jistě miluje, kdo o někom tak mluví rád, jak o ní mluvil on. 62 Však nepodřek’ se slovem jediným, že mluvil s Noemi, když při tom já bych nebyl býval... Ale v duši mé ta nedůvěra jednou vzbuzená víc neusnula... Neblahý, kdo pozná ta žárlivosti slepé muka hrozná... Tu v každém hnutí člověk zradu tuší a podezření otráví ti duši... Já důkazů jsem neměl, že by on mne klamal, jenom na dně duše kdes to podezření stále hlodalo a pálilo jak uhlí řeřavé... Snad netušil, co se mnou děje sese, a, jak jen mohl, navštívil mne zas a klidně usedal si do křesla tam k oknu, jako vždycky... Protivný mně stal se on i jeho návštěvy. Jen záminkou mu byly, řekl jsem, by s ní se mohl časem vídati, by přede mnou tu o ní hymny zpíval, jak o nevěstě ani neblouzníval... Až jednou stalo se – nu, konec všemu. Mým sokem byl a běda mně i jemu. Však na konec – dnes odpustiti lze mu... 65 IV.
Zde oddechnul si na okamžik malý – my napjatě jsme dále poslouchali: Hle, nutno říc’, byl boháč proti mně, – ba řeknu všecko: chvíle bývaly zlé, velmi zlé, jak mezi bohémou nezřídka bývá... Ve strádání mnohém o hladu často chudý usne bohém... A často stalo se, že Paříží, po boulevardech těch plných přepychu a nádhery, kol oken kaváren jsem bloudit musil v ony chvíle, kdy svět ostatní sedává ke stolu – nu, krušno bývalo a mnohdy on rád pomohl... Však splatil jsem mu za to tím nejdražším, co kdy mi bylo vzato... Byl hodný hoch... I v otce svého dům mne vlídně zval a já k nim přicházel, mne jako krajana se ujali a v dobách nejtrudnějších za mnohé 66 jim děkoval jsem. Z bídy nejkrutší mne vytrhli a nevím, nebýt jich, kde byl bych dnes... Tak žít jsem začal znovu. Zde poznal jsem i Adu Clermontovu. Tak v domě krajanů svých do světa jsem uveden byl, – mnohým známostem z té doby děkuji, že v Paříži jsem nezaniknul a že na to v krátce i Salon vystavil mé první práce. 67 I divadlo jsme hráli, bývaly i koncerty zde časem, v jídelně se postavila křesla do řady a slečna Ada sedla k pianu a hrála, Georges jí noty obracel a staří páni, vážné matrony se zalíbením vždy se dívaly na oba mladé lidi. Tajemstvím již dávno nebylo, že oni dva za sebe půjdou. K sobě hodili se postavou i rodem, oba se od dětství znaliznali, a když uváděl ji k pianu a sedal vedle ní, že čelem dotýkal se její skrání – nu, hezké na ně bylo podívání! Ach ano, hezký byl to obrázek, když seděli tak, hlavu u hlavy, úsměvy na rtech, a když zářilo jim z očí mládí... A já myslíval si potají, jak je ten život zlý a špatný – a já v duchu hrozil se, jak bylo by tu, kdyby z daleka jen tušila, že ten, jenž vedle ní tak blízko sedí, hlavu schyluje níž k její hlavě – možná, v chvíli onu zalétá duchem někam k Odeonu... Však nikdo netušil... jen duší mou stín časem přeletěl a později, když nabýval jsem téměř jistoty, že na obzoru lásky Adiny se bouře schyluje, že k Noemi on láskou vzplál... mně bylo k zoufání i pro sebe i pro ni ubohou, 68 jež usmívala se jak vždycky dřív a tušení neměla o tom všem, co děje se... Leč v nejistotě sám a ve tmách na slepo jsem tápal posud, sám nevěděl jsem, co mi zchystá osud. A přiznati se musím ke všemu: v ten čas v mém srdci prvně v životě se cosi ozvalo, co lišilo se ode všeho, co až dosavad jsem láskou zval... Ne, láskou nebylo nic z toho všeho, co tím jménem zval jsem doposud – ta hejna grisetek, jimiž se vzpomínky mé hemžily, ty, které bezstarostné jako pták kol tebe mihnou se a ve smíchu chléb tvrdý bohémy jíst dovedou i věrny býti na čas, na chvíli, než omrzí je život takový o věrnosti a hladu – – ošklivost mi zbyla v duši a teď najednou já v nitru svém jsem lítosti měl nával, když s nimi Noemi jsem porovnával. A přec i ona vešla zmatena kdys pod mou střechoustřechu, jako ptačátko, jež vichřice a nepohoda honí – však zlého, ne, si nemyslete o ní. A přišla – tehdy vímvím, že bylo mi, jak sluneční by vnikal paprslek zářící, vlídný, teple hřejivý i v duši mou, již září naplnil, i v neútulnou, chudou jizbu moji – ji dosud zřím, jak vstoupiti se bojí... 69 Ji dosud vidím, kterak stojí tam zmatená, plachá, jako chorá laň, jež k lidem zabloudí a ve strachu a úzkosti své oko nevinné s tím prosebným a plachým výrazem upírá na ně... A dne nemine, když domů vracím se, bych nevzpomněl dne onoho, když stála u těch dveří... vždy vzpomenu – a srdce těžko věří... Ji v luxemburgském parku vídával jsem s plavovlasým, bledým děvčátkem, jež po ní otáčelo svoje oči, jak po sluníčku květina se točí. My denně vídali se, k poledni na lávce sedala tam ve stínu, a děvčátko, jež sedávalo u ní, si drobným pískem hrálo na výsluní. Já přešel kolem, když jsem poprvé ji spatřil – hlavu zvedla náhodou a pod širokou střechou klobouku, jenž čelo její stínil, pohlédlo dvé očí na mne – na mžik jediný jsem spatřil pohled modrých očí těch, jenž, nevím, proč, mne tehdy divně jal, že mimoděk jsem celé odpůldne na modré ony oči vzpomínal – takové modré oči... Zdálo se, že se soucitem na mne hleděly – na růžích nemíval jsem ustláno a nevím, možná, že z mé tváře zíral i třeba hlad, jenž v dobách těch mne svíral... 70 Já přešel kolem ní – ta vzpomínka vždy novou svěžestí mi v hlavě bují, ba na tu chvíli dobře pamatuji... Já přešel kolem ní – vím, v onen den že nevolno mi bylo, časy zlé přitrhly na mne s celou bídou kletou – vím, tehdy hlad jsem tišil cigarettou... Den mnohý potom stávalo se, že jsme potkali se v parku – pokaždé ji oči mé už z dálky hledaly a pokaždé, když kolem přešel jsem, já pocit měl, že vlídně, laskavě se dívá za mnou pohled její milý – tak oči naše vždy se pozdravily. A někdy stalo se, že nepřišla – v den takový, sám nevěděl jsem proč, já musil obírat se v myšlénkách tou, jejíž jména ani neznal jsem, svou neznámou – a stále před sebou jsem viděl oči její vlídné... Nepřišla a mně se zdálo, luxemburgský park že náhle ztratil všecky půvaby a sesmutněl... A potom chorobou čas nějaký jsem upoután byl k loži a tenkrát život – nu, byl v ruce boží! Byl podlomen tím dlouhým strádáním a vysílením – v poslední ten čas já bídně živořil jsem celé týdny a sotva vlekl jsem ten život bídný. 73 Jak Lazar ležel jsem – to byla zlá a krutá doba... Po tři neděle jsem nevyšel, snad byl bych zahynul, mne kdyby dobří lidé nebyli se ujali. Ba člověk zchátralý mne zachránil, ten, který nedoved’ zachránit sama sebe – jeden z těch ztracených, malých lidí ubohých, jež zlomí život, který je jim bědoubědou, a kteří vzepříti se nedovedou... Sám těžce probíjel se životem, byl filosof, leč dávno vzdal se už všech nadějí, že někdy dokončí své studie – chtěl býti do své smrti jen tím, čím byl: syn latinské své čtvrti. To bylo dávno už, co filosof žil ze dne ke dni a co napájel jen absinthem se místo vědění. Byl ztracen, věděl, síly neměl však se vzchopiti... Byl po tři měsíce mým sousedem; já teprv později se dozvěděl, že soused filosof, jemuž mne zželelo se, nemaje, čím pomohl by sám, šel vylíčit mou bídu jiným. Nevěřili mu a přišli sami. Zhrozili se mne druhové moji... Málo zbylo pouze a byla by mne udolala nouze. Ba těžký byl to čas, v své nemoci já často myslil na své umění, pro které všechno chtěl jsem vytrpět, 74 i hlad i bídu, dlouhé strádání a odříkání, jenom na konec když nepodlehnu trudům života... a přece málo jenom chybělo a všechno utrpení mladých let a všechna bída, kterou vypíti jsem do dna musil v odříkání stálém – vše tenkrát mohlo nadarmo být málem... To byly trudné, dlouhé zápasy – a v Saloně když na to poprvé mé pochválili dílo, bezděky verš Dantův zakmitnul se duší mojí: „To neví nikdo, co to krve stojí...“ Nuž, já se zotavil – – V těch dobách zlých, když nemocen jsem ležel, kolikrát až k smrti teskno v duši bylo mi – a tak mi líto časem bývalo, jak opuštěn tu ležím mezi tím, co na ulici dole pode mnou dál kypí život, lidé smějí se a baví... časem ke mně nahoru smích dívčí zaletěl a popěvek latinské čtvrti, který noční tiší tak často rozléhal se po Boul’ Mich’i.*) V samotu moji z venčí dolétal ruch života, svítilo slunce tam, voněly květy, ptáci zpívali a milenci tam spolu chodili v zářivém svitu dnů těch májových... *) Boulevard St.-Michel. 77 A zněly písně tam a dívčí smích, tam venku žili šťastni, smáli se, vzduch, slunce měli, zdraví, svobodu i radost života i mladosti, jež ty dny jara kouzlem vyzáří... Tam volně pobíhali ve slunci a přecházeli v smíchu bezstarostném – ach, mně ten smích se v duši zaryl ostnem! Já uvězněn ve čtyřech stěnách svých jsem v duchu kreslil si, jak milenci v těch jarních dnech tam venku chodí v párech, jak, ruku v ruce, přejdou po boulevardech... A tu jsem za té doby tolikrát si smuten vzpomněl na svou neznámou, co asi dělá, kde se prochází v tom slaměném svém bílém klobouku, zda ještě chodí v luxemburgský park s tím bledým děvčátkem – – a kolikrát mne napadlo, zda aspoň jednou jen si na mne vzpomněla za dobu tu, co nemocen jsem ležel... Poprvé zas vyšel jsem... Mně hlava motala se závratí, když znovu svěží vzduch jsem dýchat mohl... Červnový byl den, takový krásný, plný slunečna a radosti, či jenom ve mně tak slunečno bylo... A mně zdálo se, jak znovu byl bych zrozen, zachvátil dřív nepoznané radosti mne příval, já z plných prsou tenkrát byl bych zpíval... 78 Leč byl jsem dosud sláb... Mně zdálo se, že roky ležel jsem... A pomalu v park luxemburgský šel jsem – – ona celá, jak spatřila mne, v tváři zahořela. Taková radost z očí svitla jí, z těch krásných očí... Letěla mi vstříc jak známému, tak jako někomu, kdo nade vše jí drahý, na něhož tak dlouho s dychtivostí čekala a který dlouho nešel... „Nemocen jste tedy byl, ó já jsem věděla,“ zašeptla tiše a vstříc podala mi obě malé ruce, mezi tím, co na mne hleděla a po tváři co kmitnul se jí úsměv truchlivý a šťastný zároveň. „Já věděla,“ pravila znovu, „a jak bledý jste a já kterak jsem šťastna...“ Mluvila jak dítě pomatené radostí a v chvíli tu, jak před ní stál jsem němý, neznámý pocit vcházel do duše mi... V mém celém životě ten slunný den byl svátkem největším. Já v duši měl takovou radost hlubokou a ryzí – ó taký den že jako jiné zmizí! A třetího dne – byl jsem dosud sláb a vyjít nemohl jsem – najednou můj soused filosof, jak odněkud přicházel domů, u mne zaklepal a otevřel, pak usmívaje se mně prstem zahrozil a řekl mi, 79 že dáma nějaká se ptala po mně, že na schodech ji potkal v našem domě. A za ním ona stála ve dveřích a modré její oči těkaly bázlivě vůkol... Dobrák filosof se uklonil a šel... A ona němě sklonivši hlavu, v slzách vešla ke mně. Tam venku kvetly růže – přinesla mi plno růží... V slzách rozhlédla se jizbou mojí chudou, na mou tvář se zahleděla dlouhým pohledem a zaplakala. Skryla hlavu svou na prsou mých a beze slova tak jsme řekli si, i rty když byly němé, že dávno se a z duše milujeme. To byly světlé chvíle, takové, jichž památka z mé duše nezmizí, co budu živ, – jak zlatá pohádka vzpomínka na to září duší mou a zářit bude celým životem: ach ano, tenkrát, v nejkrásnější čas ten jsem byl tak plně, neskonale šťasten! Takový velký svátek v duši mé byl najednou a pocit, který měl jsem v srdci svém, tak svěže, čistě hřál, jak zlaté slunko hřeje na jaře svým nejvlídnějším, sladkým paprskem. 80 A jednou jsem za chvíle takové, kdy všechno kolem svátkem bylo mi, se v parku maně potkal s přítelem, jenž, Pařížan a světák hotový, zasnouben s Adou, klidně vedl se s milenkou jinou, o níž neměla nevěsta jeho ani potuchy – já připadal si velký jako král naproti němu, který ubohým tak připadal mi ve svém světáctví, a já v té chvíli ani nechápal, jak ten, kdo ve svém srdci lásku má, tu lásku klidně může znesvětit po boku jiné, jež, se k němu tulíc, tu lásku jeho vláčí prachem ulic... Já uzdravil se zas a poznovu k svým pracím, do své dílny mohl jsem se navrátit, pln jaré, nové síly po boku Noemi, své strážné víly. V svých modrých očích tiché usmání, v němž celá její duše chvěla se, šla se mnou, celá štěstím zářící, my za ruce se vedli, asi tak, jak děti, když jdou prvně do školy – a potom častěj, vždy tak něžná, milá, samotu moji kouzlem vyzářila. A ticho dílny mojí ožilo tou její přítomností, jako by to družná vlaštovička přilétla pod střechu mou a svými písněmi a milým švitořením vnášela 83 do ticha samoty mé družný ples a nový život, nové naděje a nové jaro, jímž jak zázrakem se duše ze všech dávných trudů hojí – svit blaha vnesla do samoty mojí. U okna sedla si a o ruku svou opírajíc hlavu, v myšlénkách se někdy kolem sebe dívala – když zamyslila se, vždy její zrak měl výraz takový, jak hleděla by někam v jiný svět. A najednou se usmála tak celá blažena, tím dojímavým, tichým úsměvem 84 tak mile usmála se... bylo to, jak z jiného by světa, z obzorů nám nedostižných navracela se ve skutečnost... a tu jsem ucítil, jak pohled její měkký, blouznivý, se dívá na mne s pýchou jakousi, jež blažila mne. Já jsem na sobě ty oči její cítil, třeba bych se nebyl na ni díval. Dumavé ty oči její sledovaly mne, mé každé hnutí – a já vyčet’ z nich, že není pro ně štěstí většího, než aby moje štěstí viděly – a vyčetl jsem z drahých očí těch, co za nimi v té oddanosti skromné se na dně duše lásky tají pro mne... My jednou mluvili jsme o smrti a životě a já jí řekl: „Hle, tak málo chybělo a mohl jsem i umřít snad a nikdy nebyly by duše naše se tak potkaly, jak stalo se.“ – A ona řekla mi: „I kdybychom se byli nesešli zde v životě, my byli bychom se potkali spolu – duše tvá i má, jsou duše obě duší jedinou. I kdybys umřel, stejně duše tvá by žila v mé – já kdybych umřela a na živu ty zůstal, duše má, i mrtvá bych tě přišla navštívit, neb já jen částí tvojí duše jsem a my se najít musili, neb tak ve hvězdách bylo psáno... Silnější 85 je láska nežli život a než smrt a věčna je. A v nekonečnosti – tam není smrti, ani rozhraním hrob člověka. Ó láska dovede se přenést za hrob, v popel kde a prach se rozpadne, co smrtelného v nás – leč v lásce žije bůhbůh, a proto vždy zas láskou bližším člověk bohu jest. A kdo má v srdci lásku, boha má ve srdci svém a bůh ten žije v nás a nezhyne, – jen tělo naše v prach se obrátí, však dále do věků je živa duše, kterou přioděl bůh tělem, aby schránkou stalo se zázraku toho, jakým láska jest, jímž trvá svět – a schránkou toho, co jsouc nesmrtelno, umřít nemůže. My umřeme a přijdou jiní, jiné, leč co v nás žilo, nikdy nezahyne!“ Já hleděl na ni – byla v chvíli té jak ozářena čímsi, v očích tkvěl jí odlesk ráje, jako světice přede mnou stála, ruce sepjaté, zář na čele a pohled zářivý u vytržení svatém upjatý v neznámo někam, v nekonečnou dáli – a ohněm podivným ty oči plály. Já hleděl na ni v němém úžase a najednou mne cosi nutkalo, bych kleknul před ní. Jako k žehnání své ruce vzpjala v tichých modlitbách, změněna všecka, všecka vzrušena. 86 Duch její v jiných světech bloudil kdes a u vytržení a nadšení, jež chvělo celou její bytostí, upřeně dívala se před sebe, tam někam do dálky, za obzory mně neznámé a nedostupné, v svět svých visionů oči svoje pnula jak viděním svým zpitá somnambula. Mé oči nemohly se nasytit pohledu na ni, kterak stála tu, jakoby z jiných, vyšších světů zjev – a vytržení čta jí v bledé líci, jsem tenkrát uvěřil já nevěřící... A v ten den já jsem nemoh’ usnouti a stále její oči viděl jsem tak svítivé, tak divně planoucí, jak v podivných by četly tajemstvích, jež pro jiné jsou zahaleny v tmách... A v ten den já jsem dlouho do noci se napřemýšlel o ní, podivné té bytosti, jež jevila se mi tak zvláštní, jako ani jediná z těch dosud nebyla, se kterými jsem v životě se potkal ženami, – tak malicherné, nízké tak a všední, najednou všecky zdály se mi před ní... Ó buď ta všecka doba minulá mi žehnána pro její památku a pro to vše, co někdy bývalo a není více, nikdy nebude, 87 co umřelo mi s ní... Já u ní dnes byl na hřbitově, dlouho stál jsem tam a přemýšlel... A letos poprvé, co ona odešla, ten zázrak světlý, na jejím hrobě, tam kde ona setlí, poprvé letos její růže zkvetly... 88 V.
Ztich’ na chvíli, ven oknem tupě hleděl, nám její román potom vypověděl: Byl trpký její život – dopíti až ke dnu musila ten hořký kalich bolestí, muk a trýzní neskonalých. A zdávalo se druhdy, pro ni svět že chystá vše, co může zpříjemnit kdy lidský život. Celé dětství své prožila blaženě jak princezna, již každý, s kým jen přišla do styku, vším zahrnul, čím jen moh’ potěšit princeznu malou, kterou hýčkali jak drahý klenot. A tak vyrostla a v srdci neměla ni potuchy, co hoře, trudu, a co bolesti je ve světě... Ni jednou jedinkrát nad její dětstvím nezkalila se obloha modrá. (Jenom dávno kdys ve sklenníku otecké zahrady hrob vyhrabala svému kanárku, když neživého jednou k večeru jej našli v kleci...) Větší bolesti to celé její dětství zůstalo 89 tak ušetřeno, na tu jedinou zlou chvíli života, jež stihla ji před lety dávno kdysi, dívka malá si celé dětství časem vzpomínala. A dorůstala zvolna z dítěte, a stále ti, kdo byli kolem ní, vždy téměř na rukou ji nosili a zahrnuli vším, co přáti jen si mohlo její malé srdéčko... A život byl jí krásnou pohádkou, kde není hoře ani bolesti, ni zoufalství a nocí bezesných a ničeho, co srdce na chvíli by mohlo zarmoutit a zasmušit. Jí dětství celé v domě otcovském tak v mysli zůstalo, jak vzpomínka na cosi milého a krásného, kde blaho, štěstí bylo domovem, kde nepoznala nežli úsměvy a lásku, kterou zahrnuli ji, kde každé její přání splnilo se dřív, než nahlas vyslovila je – – Dům otcovský s tou velkou zahradou, kde jako dítě proháněla se, ten v mysli zůstal jí jak vzpomínka na krásnou pohádku, v níž sama kdys princeznou byla šťastnou, blaženou, jíž všechny světa poklady by snesli a jíž jak ráj se život celý kreslí. V čas onen ani tuchy neměla, že nad hlavou jí náhle stahuje se těžká bouře a že najednou ta jasná obloha, jež doposud 90 tak zářivě, tak zlatě klenula se nad tou sladkou její mladostí, nad její dětstvím, nad zlatými sny a pohádkami, náhle zatáhla se chmurami, v nichž navždy zapadlo to zlaté slunce dětství šťastného, jež posud žila... Ani potuchy neměla o tom, v její blízkosti co dálo se: že její rodiče před katastrofu osud postavil, kde není spásy, celý život jich že náhle zachvátil tak těžkou krisí, kde pod rukama náhle štěstí mizí... 93 O ničem takovém ni ve snu jí se nikdy nezdálo a všichni ti, kdo byli kolem ní, vše tajili tak úzkostlivě před ní. Zahlédla kdys matku svoji tiše plačící a otce, který, chmury na čele, cos rozčileně s matkou hovořil a rázem ztich’, když dcerka ve dveřích se zjevila. A malá Noemi zmatena celá, jako byli by při něčem zlém ji náhle přistihli, v svůj dětský pokoj vešla zlekána – a z hlavy nešlo jí, co vidělaviděla, a ptala se, co se to stalo dnes, že matka plakala... a poprvé ji teskný zchvátil pocit úzkosti dřív nepoznané, divné tušení se bleskem kmitlo v dětské její čelo, jak neštěstí by kolem obcházelo... A jako vytržena z krásných snů se dívala teď kolem – najednou teď postřehl zrak její pátravý, že otec bývá často zasmušen a matka ze dne ke dni smutnější a oba stále před ní jakoby cos ukrývali, co má tajemstvím zůstati pouze mezi nimi dvěma a o čem dítě jejich vědět nemá. A někdy Noemi se zdávalo, že otec ve svých očích slzy má, když tulila se k němu. Stalo se, že hlavu odvrátil a pohladiv 94 ji vlásky světlé, jako v úzkosti ji k sobě přivinul a odešel, víc nepohlédnuv na ni. Zmatena hleděla za ním, nechápala, co se děje s nímním, a jenom tušila z pohledů jeho, z vrásek na čele, z těch ustaraných očí výrazu a z úryvkových, divných jeho řečí, že na blízku kdes číhá nebezpečí. A jako on, i všichni druzí též se chovali, kdo byli kolem ní, a zdálo se jí náhle, celý dům že přes den zvážněl tak a sesmutněl, že plný úzkosti je, něčeho, co všechny svíralo a změnilo i rysy jejich tváří najednou. Až úzko z toho všeho bylo jí... Dřív kolem sebe vždycky viděla jen úsměvy a každý vůči ní byl sama láska, ona bývala vždy středem něžné pozornosti všech, až do nedávna – nyní zdálo se, jakoby každý bál se pohledět do její dětských očí. Celý dům jak byl by ztich’ a zmlknul najednou, po celém domě každý jako stín tak chodil jako čímsi vystrašen, tak jako ve strachu a úzkosti před něčím neznámým a strašlivým, co radost zapudilo s tváří všech a co kol domu toho obchází a čeká chvíle, kdy se dovnitř vkrade – taková úzkost jevila se všade. 95 Noemi jednou celá zděšena hlas matčin zaslechla, jenž v saloně se s někým přel – a nikdy doposud takovým tonem nezaslechla ji mluviti s někým. Na to rozlétly se dvéře v ráz a bled a rozčilen host jakýs cizí prudce vyšel ven, jak nechodí se z návštěv – Noemi jen zaslechla, co jako ostrý hrot jí srdcem projelo, po dnešní den tak s matkou dosud nikdo nemluvil – to slova byla krutá, příliš smělá a drsná vyhrůžka z nich tvrdě zněla... S takovým pohrdáním ve hlase host vyslovil tu jméno otcovo – Noemi tajnou bázní chvěla se a rozplakala se vždy na novo, host nový na to po otci se tázal – ten celý den se doma neukázal. A přicházely jiné postavy a jiné zas, jichž před tím nikdy dřív zde vidět nebylo. A pokaždé po oněch návštěvách vždy matku svou Noemi vídala, jak těžko jen zdržuje slzy, které po líci jí kanuly... A dívka v úzkostech ji objala a svýma očima jí na rtech visela, když zlekána vším, co se kolem dálo, čekala tu odpověď na němé otázky svých ustrašených očí – ptala se a odpovědi pro ni nebylo, 96 ni vysvětlení. Matka zlíbala ji vášnivě a jména nejsladší jí dávala, co ale před ní tají, v takové chvíli nikdy neřekla jí. Dřív matka její často společnost u sebe měla, byly hostiny, k nimž sjíždělo se celé okolíokolí, a malou Noemi vždy na chvíli přivedli mezi hosty, každý z nich ji malým andílkem zval – znenáhla přestali známí dojížděti sem a chodili jen lidé neznámí, – tu otec, který v době poslední jak nemocí byl přepadlý a sešlý, vždy s nimi zavřel se, když k němu vešli. Taková jednou přišla návštěva a v celém domě bylo vzrušení – a každý v domě jak by napsáno měl na čele, že přišla hodina, již dlouho čekali a před kterou se chvěli bázní. Rozruch podivný byl v celém domě. A tu Noemi svou matku zastihla, jak rukama nad hlavou zalomila... V onen den vše rozhodlo se... Dlouho trvalo, než cizí host opustil znovu dům, u jehož dveří stálo neštěstí, jež týdny čekalo na chvíli tu a dlouho váhalo a najednou teď vešlo dovnitř... Spolu ve dveřích se s hostem potkalo, když odcházel, leč zdálo se, host ani nevšim’ si, 99 s kým tady ve dveřích se potkává... Odcházel odtud, spokojeně se rozhlédl vůkol, tváří osmahlou cos kmitlo se jak drzý úšklebek a oči svítily jak jestřábu, jenž právě mohl spáry zatnouti v hruď zkrvácené svojí oběti a napíti se krve dosyta. A za ním s nenávistí hleděly všech oči dlouho, pokud nezašelnezašel, a ve zmatku a strachu, který se všech náhle zmocnil, jak za cizincem se dívali s tak ustaranou tváří, Noemi zaslechla cos o lichváři. A v očích všech, kdo byli kolem ní, vyčetla náhle soucit hluboký a lítost pro to vše, co náhle v hoři teď viděla, že kolem ní se boří... A o hodinu pozděj ozvala se rána v pokoji, kde zavřel se pán domu. Rána druhá v zápětí tam zatřeskla a uvnitř pokoje za dveřmi zavřenými kácelo se těžce k zemi tělo bezvládné a, v obličeji celém krve nával, pán domu ve chvíli tam dokonával. Tu jako šílená, když omdlelou ji vzkřísili, vyběhla Noemi ven do sadu a štvána bolestí, tou první v životě, jenž doposud 100 byl hoře nejmenšího ušetřen, tam na kolena klesla do trávy jak strom, jejž náhle bouře podetnepodetne, a bolestí svou jako opilá a smyslů zbavená tam chvěla se jak osyka a usedavý pláč jí v očích pálil, v duši zahořel a bylo jí, jež prvně v životě [103] tvář v tváři stála neštěstí a smrti, že kdos jí srdce z prsou rve a drtí... A potom přišly chvíle zoufalé, když Noemi se v pláči loučila s vychladlou otce svého mrtvolou, již uložili v rakev, ve které to mrtvé tělo nesli na hřbitov – tu ani nechápala, opravdu že otce svého navždy ztratila, že odešel, se nerozloučiv s ní jediným slovem ani pohledem, ji ani nepohladiv po čele naposled ještě, ani nepodav jí ruku, jí, své dceři, kterou přec tak miloval, tak ze srdce měl rád a která přece vždycky jemu byla tak nade vše, tak nade všecko milá... A potom všecko v její vzpomínkách splývalo v mlhu, vzpomínala si na smutný den, když rodný její dům se cizích lidí plnil zástupem, na hlahol zvonů, vůni kadidla, na monotonní písně pohřební, jež srdce rvaly jí – a vzpomněla, jak bělovlasý stařec nějaký nad rakví, kterou víkem přikryli, o mnohých mluvil velkých zásluhách a cnostech toho, který náhle tak byl rodině své vyrván, přátelům i národu i státu, uprostřed své práce, velkých snah a záměrů, k nimž jeho smělý rozpínal se duch... 104 Ó jak jí bylo v trudnou chvíli onu za řeči té a za hlaholu zvonů... A vrátila se z pohřbu, nevědouc, jak dostala se domů z kostela a netušíc, že okamžikem tím, když otce pochovala, zlomilo 105 se všecko v ní a všecko kolem níní, a netušíc, co chvíle ona značí, jak všecko, vše se rázem přejinačí. Dům smutný tak od pohřbu otcova zas oživil se lidmi najednou a přicházeli cizí, neznámí a jako doma počínali si a prohlíželi stěny, obrazy i nábytek a zpřevraceli vše, co pro ni bylo posvěceno tu vzpomínkou svatou, kterou, zdálo se, nohama šlapou nízko do prachu. To vše, v čem šťastna druhdy vyrostla, to všechno, k čemu pro ni pojila se drahá vzpomínka, ta nejdražší, na otce, který hrával si tu s ní, na matku, jež ji láskou hýčkala, na celé usmívavé dětství své, na dětinné své hry a radosti a na své dívčí sny, z nichž náhle tak ji drsně tvrdý osud zburcoval –: vše znesvěceno bylo najednou teď nečistýma těma rukama neznámých lidí, kteří vedrali se do jich příbytku a dům ten celý a všechno kolem na rub zpřevraceli... I dámy přišly, které návštěvou k nim chodívaly druhdy – nikdy dřív tak nebývalo, by tak zvědavě se na vše dívaly a bavily se nenuceně, prosty ostychu i šetrnosti – a jim Noemi 106 přestala býti milým andílkem a paní, jež ji druhdy laskaly a nejsladšími jmény zvaly kdys, teď měřily ji cizím pohledem, až srdce mrazem ustydalo v ní. A řeči vedly, jež jí vháněly krev do tváře: o hříšném přepychu tu mluvily, o drahé nádheře, již otec její kolem sebe skupilskupil, a sebe, své i památku svou ztupil... 107 A v ní dech náhle zatajil se, když otcova, jí tak svatá památka zkalena byla řečí posupnouposupnou, a tvrdé slovo, chladné jako mráz a ostré jako dýka dvojsečná projelo náhle srdcem dívčiným: pro otcův skon tak tragický a náhlý i na čest jeho i na jméno sáhli. Jak zasažena bleskem zaslechla to tvrdé slovo: – nepoctivým byl! A v očích se jí náhle zatmělo a zalily ji vlny bolesti, jež byla větší oné, s pláčem když a s výkřikem, jenž srdce pronikal, se otci svému vrhla na prsa, když na podlaze krví potřísněn jí pod rukama v kámen ustydal. A zdálo se jí, že se pod nohou jí boří země a že v srdci jí se něco láme, tříští, trhá se – a bylo jí, že to, co doposud jí nejsvětějším bylo v životě, teď cizí chátra blátem, prachem smýká – to slovo ostře zajelo jak dýka. A přišlo, čeho nikdy nebyla se nadála: zlá chvíle nastala, kdy se vším loučiti se musila, v čem do nedávna žila blažena, když ani nevěděla, ve světě že hoře je a bolest nějaká – a s matkou obě potom neměly, kde složit hlavu. Prodali jim vše, co jejich bylo, jedly z milosti 108 chléb cizích lidí – trpký, hořký chléb. A obě zvyklé žíti v nádheře a přepychu teď žily v ústraní vzpomínkám trudným na dny minulé a kalné vlny hořké bolesti nad zdrcenými šířily se v kruhy – boj nastal těžký, zoufalý a tuhý. Tak minul čas a matka s dcerou svou se do Paříže odebraly a tak stalo se, že s Noemi jsem já se v luxemburgském parku setkal kdys. A často napadlo mi, osud náš z jakých je divných nitek upředen... Pracizí lidé kdesi daleko – my o nich nemáme ni tušení, že jsou či byli – mají přímý vliv na osud náš. My o nich nevíme a nitky našich osudů a dnův jsou v rukou jejich... Hle, jak podivné ty cesty jsou: by láska Noemi mne zachrániti mohla na živu, hle, neznámý mně člověk musil dřív na sebe vztáhnout ruku vražednou, uštvaný životem až k zoufalství, by dcera jeho jednou po letech v den určitý s tím bledým děvčátkem, jež péči její bylo svěřeno, přijíti mohla kdysi k poledni v park luxemburgský, aby osud můj tak utvářil se, jak se stalo vskutku v dnech radosti i ve dnech plných smutku. Tak často, často na ty záhady jsem přemýšlel: mní člověk, osud svůj 109 že řídí sám, že sám jde cestou svou, již zvolil si – a zatím nemůže jít cestou jinou, zatím od věků byl určen los našeho života, a před tisíci lety musilo tak vše se státi, jako stalo se, my bychom mohli jíti životem, jak půjdem zítra a jak šli jsme posud a jak od věků určen byl náš osud. Hle, kterak divné: jsi dnes postaven sem do života – a kde nitky jsou tvých osudů a toho, že tu jsi? Neznámí lidé, dávno zapadlí v tmu nepaměti, dávno před tím, než jsi zrozen byl, tvůj osud upředli a nevěděli nikdy o tobě, že jednou budeš, jako nevíš ty, čí osud spřádáš svýma rukama, – snad někoho, kdo možná zrodí se za tisíc roků třeba – kdož to ví? A nebyla v tom pouhá náhoda, že dávný praotec, jenž v nepaměť zapadl dávno, jako náhodou snad oknem kdysi hleděl ve chvíli, když kolem přešla dívka neznámá, k níž láskou zahořel a která se pramáti naší stala prabábou – – A před dávnými věky musila se zdánlivá ta státi náhoda, že ona dívka kolem oken šla jen proto, aby po staletích kdys vnuk její vnuků, jemuž přešla do žil krev její krve, tak svůj život prožil, jak Onen chtěl, kdo duši v tebe vložil... 110 VI.
A pokračoval, rozechvění v hlase – povídka ke konci už chýlila se: Já uzdravil se, – vlastně Noemi mne uzdravila. Seznámila mne i s matkou svou, já u nich sedával v neděli odpůldne, když Noemi přijíti mohla domů. Bývaly to chvíle krásné, kdy jsme sedali tak pospolu, ó drahá vzpomínka, kdy žili jsme tak v lásce čisté, ryzí, ta z paměti mně nikdy nevymizí. Ty staré rány, které zasadil jim život, zvolna zahojily se a v srdci jejich jenom pokora a láska zbyly z doby zkoušek zlých. A nezbylo v jich srdci hořkosti pro doby minulé. Teď konečně jim lépe vedlo se, byť daleko ku někdejšímu bylo životu, když otec ještě býval na živu. I pianino opatřily si a v pokoji, jenž dýchal čistotou, tak milo bývalo, když usedla 111 si ke klávesům někdy Noemi a jindy matka její. Mezi tím, co probouzela dávné vzpomínky dob minulých v svém srdci písněmi, jež druhdy poslouchával její choť, my s Noemi jsme tiše sedali a dívali se sobě do očí – ó může-li zde člověk na zemi být cele šťasten, ano, tenkráte jsem cítil štěstí v hloubi prsou svých, jímž okříval jsem, jako nemocný na jarním, zlatém slunci okřívá – – Čím větší tenkrát bylo štěstí mé, tím kratší bylo jeho trvání a pominulo jako líbezný a sladký, ale příliš krátký sen – to nevrátí se víc a nikdy, běda, co urval jednou, osud zpátky nedá... Ó, jaká bída! Ani z daleka jsem nemoh’ tehdy míti tušení, jak bídnou, podlou, nízkou úlohu v té lásky mojí krátké idylle peníze druha bohatšího hrály – ó, hanba, která na dno duše pálí! Ne Noemi... té slovem jediným ni teď se nechci křivě doteknout, však zdá se mi, že za to byla jiná, než moh’ jsem tušit, matka Noemina. Snad nesla tíže svoji chudobu, než zdálo sese, a počítala as, jak slušelo by jeho bohatství 112 dceřině kráse – nevím, nelze říc’, leč o tom všem jsem zvěděl teprve za dlouhý čas, v to těžké, smutné ráno, když bylo všecko na vždy ztroskotáno... V tom čase bylo to, když poprvé jsem postřehl, když navštívil mne Georges, že častěj se mnou rozpovídal se o Noemi než o své nevěstě. Nu, světák byl... však jí jsem věřit moh’, neb její oči kdyby lhaly mi, pak nebylo by, čemu ve světě bych ještě věřit mohl... Později, když, dosud možná bez příčiny, jsem žárliti počal, vždy jsem poznovu se utišil a vždy jsem pocit měl, jakoby v bolest, která náhle mi sevřela srdce, kapal balsámu, když vzpomněl jsem, co jednou řekla mi: „...neb já jen částí tvojí duše jsem a my se najít musili, neb tak ve hvězdách bylo psáno...“ Útěchou ta slova byla mi, když jako mráz, jenž do krvava čelo ošlehá, v mé srdce choré vešla žárlivost a poznovu jsem vzpomněl na chvíli, když ozářena stála přede mnou jak světicesvětice, a znovu v prsou mých se bouře ztišila, když vzpomněl jsem, v té svaté chvíli co mi řekla sama... A zatím román můj se schýlil v drama. Já jednou bloudil starou Paříží a filosof, můj soused, potkal mne a přepadl mne náhlou otázkou, 115 zda nebavilo by mne viděti, co asi neviděl jsem doposud. Co bylo by to, já se ptal a on o kroužku spiritistů řekl mi, kam chodívá a kam jít mohu s ním, když libo mi. Já váhal. Za řeči dovedl vzbudit moji zvědavostzvědavost, a, nevěřící, šel jsem tedy s ním. Mne uvedl a tehdy poprvé jsem viděl, kterak ruka kohosi, na kterou druhý ruku svoji klad’, tak mimovolně psala podivné zmatené věty, různá znamení a čáry, z nichžto druzí vyčetli, co diktovala síla neznámá do chvějící se ruky media... Muž jakýs bledý, o zeď opřený, mne zasvěcoval v ony záhady o nevyzkoumaném tom doposud tajemném vlivu síly neznámé, jež dovede, že rukou media kdos neviděný může přenášet myšlénky těch, kdo žijí, třeba by neměli těl... Té síly neznámé, on vykládal, tak jako skryta nám, jest mnohá jiná síla v přírodě, kde pouze tušiti ji můžeme, že jest, když zraku smrtelnému se objeví prostě ve svých účincích tak asi, jak se prostě jeví nám i přítažlivost, mnohá síla jiná a problém velký, sama elektřina... Hle, člověk, jak je přece jen tak malý, – těch sil, jichž původ lidé nezbádali! 116 My víme jen, že možno hypnosou to učinit, by v těle člověka odumřel všechen pocit života, jak v tom, kdo mrtev. V ohně plameny tak vloží fakir klidně ruku svou a probodá své tělo jehlami a hřebem prorazí si jazyk svůj necítě při tom žádné bolesti a nemaje pak jízvy jediné na těle svém. On tělo zbodá si, či do rakve se položí a v hrob dnem nocí střežený v té rakvi se zasypat nechá jako mrtvola, by teprve za dlouhou dobu kdys, v den předem stanovený, v určitou se chvíli vzbudil, z rakve vyhrabán a ze spánku, jenž smrti podoben jak sama smrt, vstal zase k životu... My víme, že tak jest, – leč kdo je ona, ta síla, která na něm div ten koná? Tak soused filosof mne náhodou – ač říkával, že není v životě prý náhody a musilo tak být, že v onen den jsem já se potkal s ním – tak uvedl mne tedy onen hoch v svět jakýs divný, v nové okolí, o kterém dřív jsem neměl tušení. A druhý den já o tom Noemi jsem vyprávěl, když sama uhodla, cos divného že se mnou děje se, neb na dlouho mi v mysli utkvělo to vše, co viděl a co zažil jsem v tom domě záhadném a v ovzduší, kam uvedl mne soused filosof. 119 Má nedůvěra, již jsem přines’ tam, ta otřesena byla znenáhla a jenom vím, že celý jsem se chvěl a trnul jsem. Já přišel podruhé a potřetí a potom se mnou šla i ona jednou. Pouhá zvědavost ji hnala sem, když jsem jí vyprávěl o divech všech, jež tady viděl jsem a co jí nemožným se zdálo být. A s nedůvěrou přišla, – věřící se vrátila, – leč od chvíle té byla tak divně zamlklá a zasmušilá. A potom někdy s námi chodil Georges a jednou cestou domů hloubali jsme o těch záhadách, zda možná jest, by ten, kdo umřel, z říše záhrobí jak oživlý stín zjeviti se moh’ zas někdy jako duchduch, a možná-li, že mezi světem stínů zemřelých a námi živými by skutečně dál byly jaké vztahy... Noemi po celý večer byla podivně tak rozčilena – pozděj řekla mi, že živá připomínka na otce ji rozčilila tak, že stěží jen se pláče zdržela. A najednou se zastavila. „Jednou řekla jsem,“ mně pravila, – „ty pamatuješ se, co řekla jsem ti tehdy? Děla jsem: ‚I mrtvá bych tě přišla navštívit‘ – víš, vzpomínáš si? A já přišla bych a přijdu, možná je-li, že by ten, kdo umřel, na chvíli se vrátit směl k těm, kdo jsou živi... A v té chvíli on 120 se usmál. „Ne, já nikdy nevěřím v cos takového,“ děl a o jiném jsme mluvit začali. Však Noemi víc nepromluvila už večer ten a viděl jsem, že tak je vzrušena, jak nikdy nebyla. A nazítří když k ní jsem přišel, jako zlomena div povstala, když přivítala mne – [121] šla matka její říci děvčátku, že učitelka jeho churaví. A Noemi tak jako bez duše u okna seděla, o podušky opřenu majíc hlavu. „V noci dnes mne navštívil můj otec,“ řekla mi, „mně ve snách zjevil se a nade mnou stál dlouho, na mne upíraje zrak svůj ztrnulý. A zakryl svoji tvář a plakal – jeho slzy spálily mi srdce v těle... Včera mluvila jsem o smrti a možná, kdož to ví, že smrti bližší jsem, než sama vím...“ Mne zlekala a v duchu jsem si děl, že nikdy víc ji nepovedu tam, kde vzpomínky tak trudné cele vzruší tu citlivou a něžnou její duši. O příhodě té spolu nikdy víc jsme nemluvili, ale od těch dob se často zdálo mi, že smutnější jsou její oči, nežli bývaly... že skrytého cos v duši se mi děje, jí často vyčetl jsem z obličeje. Georges ke mně často chodil návštěvou a často stalo se, že v dílně mé se oba sešli, Noemi i on. A jednou s ním u Clermontových byl jsem návštěvou a tu se zdálo mi, že mezi ním a slečnou Adou se cos událo a mezi oběma že odcizení vládne spíš a chlad, než láska, pravá, upřímná a vřelá, jež za nedlouho oba spojit měla. 122 Já v duchu Adu porovnával jsem a Noemi – ta celým srdcem svým jen láskou byla, láska zářila z té celé její drahé bytosti a každým její slovem dýchala – jak jinak slečna Ada s přítelem se milovali: vyprávěli si o věcech lhostejných, o tennisu a dostizích, a prosti vzrušení se dívat mohli sobě do očí a chování jich někdy bylo chladné, tak jako led když do srdcí jim padne. Svou krásnou hlavu někdy opřela si o ruku a sedíc v lenošce s ním mluvila a její oči se dívaly jinam... Rádi měli se, však lásce jejich cosi chybělo, oč láskou svou já chudý proti nim tak nepoměrné byl jsem bohatším... V tom oku jeho záblesk radosti jen zřídka kdy se kmitnul na chvíli, když mluvil s ní. Ba věru, žárlivost mne zmáhala se, vkradla jako had se v srdce mé a otrávila je, když viděl jsem, jak jinak planuly ty oči jeho, když se s Noemi náhodou setkal a když stisknouti jí mohl ruku, již mu podala. A srovnávaje v duchu tu, již sám tak z celé duše své jsem miloval, a slečnu Adu, dvě ty bytosti tak různé srdcem, – i když trpěl jsem tím poznáním, sám v srdci svém jsem chápal klid jeho tam, zde vzrušení a zápal. 125 Já za mnohé mu vděčil, v dobách zlých se ujal mne – a byl to těžký boj, jenzjenž odehrál se tehdy v srdci mém, když pochybnosti zlé mne mučily a když jsem tušil, co dne jednoho jsem poznal jako strašnou skutečnost... Já najednou jsem viděl, Noemi že vyhýbá se mému pohledupohledu, a když mi ruku měla podati, že zachvěla se celá, zděšené své zraky někdy na mne upřela, jí líce pobledly a v onom čase mně zdálo se, že celá ztrácela se. Filosof soused navštívil mne kdys a nějak podivně se usmíval. A vyprávěl mi o té, kterou kdys v mých dveřích viděl, když jsem churavý byl tehdy – a tak divně usmál se a řekl mi, že půjde za svědka mně ne-li k svatbě, tedy k souboji. A na mou otázku, co znamená řeč jeho divná, jako s výsměchem vyslovil jméno, jež se zabodlo v mé srdce ostnem... Vyběhl jsem ven – Georges pohledět mně musí do očí a říci všecko... Doma zastal jsem jen otce jeho. Bled a zasmušen mne uvítal. Zlou děl mi novinu, že nyní, když už všecky přípravy k synovu sňatku byly hotovy, tedteď slečna Ada úmysl svůj mění, když od dětství jsou téměř zasnoubeni... 126 Já nevčas přišel. V domě zmatek byl a vzrušení. A všude zamlklost a nepokoj, dům celý vyvrácen byl z obvyklého svého pořádku. V nevůli včera prý se rozešli se synem otec, sluha řekl mi a dodal chvatně, celý polekán, že včera byl tu pravý soudný den. Mladého pána jakás milenka, již zanedbával nyní pro jinou, prý slečně Adě tajně poslala několik psaní v době poslední a v každém z dopisů těch osudných ji vybídla, by, chce-li, sama se šla přesvědčiti, s kým ten ženich její teď chodívá, a kterak věrným je jí... A slečna Ada přesvědčila se, když jednou, vystupujíc z povozu před jedním z oněch velkých bazarů, kol kterých Pařížanka nemůže lhostejně přejít, aniž neměla by touhy skoupit vše ty zázraky poslední mody, – a jak do skříně se zahleděla, náhle spatřila, jak on, jenž toho dne jí omluvil se dopisem, že churav nemůže k ní přijíti, teď blízko vedle ní se mihnul mezi davem proudícím – a nebyl sám, po boku jeho šlo mladinké děvče, Adě neznámé. A spatřil ji a ona zahlédla, jak do tváře se vhrnula mu krev a jak byl náhle plný rozpaků 127 a jak se zarazil, však rychle se odvrátil stranou a dřív zmizel v davu, než klobouk jeho zved’ se ku pozdravu. A domů přiběh’ jsem, od Noemi tam lístek byl. Blesk kdyby vedle mne byl udeřil, já více nebyl bych se polekal, než polekala mne ta její slova. Hrůza najednou mne zmocnila se, lítost, zděšení, hněv, zoufalství... Byl všemu konec náhlý. Myšlénky zoufalé mou hlavou táhly. Já prodán, prodán, zrazen, oloupen tak bídně, bídně, ani nevěřil jsem očím svým, když čet’ jsem zoufalý.zoufalý ten krátký list, jejž sama zmatena a ve chvatu mi psala Noemi, bych neproklínal její památku a za její se duši pomodlil, neb není možná, bychom v životě se my dva ještě mohli sejíti, byť proto jen, bychom si podali naposled ruce – – Mně před očima se zatmělo a tajil se mi dech – však v celém listě ani zmínka malá, co stalo se – jen krátké „s bohem“ psala... Ni před tím ani pozděj v životě jsem chvíle těžší nikdy nepoznal, jak ve chvíli té trudné, zoufalé, když dovedli mne k ní, když v pláči jsem 128 kles’ nad vychladlou její mrtvolou – té chvíle zoufalé! – a zachvácen šíleným hořem obličej ten bledý když viděl jsem a zlíbal – naposledy. Když vzbudili mne znovu k životu, mně zdálo se, že jinou duši mám a srdce jiné... Všechno kolem mne tak cizí bylo, – prázdno bez konce v mém nitru bylo, smutné, zoufalé... Já v slzách masku její tváře odlil a za čas dlouhý poprvé se modlil. A nevím, kterak všecko stalo se – však za jedinou chvíli života, za chvíli takovou, v níž kdysi chtěl i boha svésti ďábel, zmámena a zmatena snad řečí vášnivou, jež boha v srdci přehlušila jí – tak jako podlomená lilie když uvadala v jeho náručí a bázní zachvěla se –: Noemi za jedinou tu chvíli života splatila celým životem a sama svou smrtí trudné ukončila drama. Georges ujel mimi, a za čtvrt léta když se do Paříže vrátil, napsal mi list zoufalý. A tehdy svědomí se hnulo v něm. Já nikdy od těch dob jej nespatřil a nikdy nepotkal se více s ním. Že zvážněl, řekli mi, 130 až ku podivu zvážněl. Na to zas čtvrt léta minulo a na podzim časného rána jednou sňatek svůj nehlučně slavil, od oltáře ved’ si ženu svoji – bylať slečna Ada zas všecko jemu odpustila ráda. [133] Šli na mairii k tichým oddavkám i do kostela, kde byl posvěcen jich sňatek, na kterém kdys rozumní se byli smluvili jich otcové as tak, jak rozvážliví dovedou střízlivý spolu obchod uzavřít, jenž oběma být může k užitku... Jen málo lidí cizích do chrámu ze zvědavosti vešlo. Náhodou snad nebylo, že s novým milencem, jejž náhradou si našla za toho, kdo, nevěrný, se oženil jí dnes, šla kolem chrámu právě v chvíli onu herečka jedna, známá z Odeonu... Tak druhdy přítel můj, zda šťasten, kdo ví? v románu svého vešel oddíl nový. Umřeli pro mne, mohli sobě žít, leč nevím, kterak žili. Po čase i ke mně trousily se mnohé zvěsti, že domu jejich vyhnulo se štěstí... A minul rok a den od chvíle té, co Noemi, ta dobrá, sladká, milá ten svět, nás všecky záhy opustila. A co se stalo, již jsem řekl vám. V své dílně jednou večer seděl jsem. Nebylo ještě šero. Najednou tam na stěně ta maska umrlé se pohnula a zvolna, pomalu tvář mrtvá oživla a pozvedla se víčka mrtvých očí. Hleděly 134 ty oči na mne. A jí na čele ten uschlý věnec růží krvavých vzplál novým životem a mezi tím, co oživla tvář mrtvá na chvíli, ty tmavé růže nově rozkvetlé již zůstaly tak svěží. V hlubinách jsem zachvěl se a vzkřiknul: „Noemi!“ A tehdy bylo tomu rok a den, co umřela – a tatáž hodina. A nazvete to třeba náhodou, či jakkoli –: já věřím v souvislost těch věcí všech (– on děl a hlavu zved’ a kolem sebe jako v mrákotách se ohlížel, jak byl by procitnul z těžkého sna; a vzdychnul z hluboka). Že přijde ke mně, ona řekla mi a přišla. Hluboce v mém srdci tkví ta víra... Oči moje viděly, co chápat nelze, ale viděl jsem a věřím. (Oči jeho planuly tak divným ohněm, který sálal z nich, že zachvěl jsem se, dívaje se naň, když umlkl a teprv po chvíli se ozval:) A v ten den, když řekla tak, byl třetí s námi, ten, jenž zradil mne a jenž byl smrti její příčinou... A v tentýž den a v tutéž hodinu, když mně se zjevila, u večer týž do šermířského klubu vešel on.on, jak léta chodil. Vešel jako vždy, leč tenkrát, aby nevrátil se víc. A stalo sese, že cvičil chvíli jen a ze všech v klubu, kteří stáli kol, strnule každý hleděl najednou a v první chvíli nikdo nechápal, 135 co odehrálo se tu v jeden mžik, neblahou, krátkou jednou vteřinou... Ti oba, kteří v ruce s fleuretem naproti sobě stáli, šermíři dobrými byli, týmiž zbraněmi už bezpočtukrát potýkali se. A jak stál soku svému tváří v tvář, s tím napřaženým v ruce fleuretem, při náhlém výpadu na jeden ráz se fleuret protivníkův u konce přelomil náhle a zbraň neškodná se smrtonosnou stala, ostrý hrot zlomené zbraně silou nárazu v krk nechráněný hluboko se vbod’vbod’, a nežli přispěli mu k pomoci – však pomoc marna byla – ztracen byl a povstati víc nebylo mu přáno. A dávno před tím, nežli nové ráno se zvedlo z mlh, zde bylo dokonáno... E: zd; 2002 [136]