ZA STAROU LÁSKOU
[29]
1
Ke svátku dostal, aby všeho užil,
do nohou rheumatismus, pěknou věc.
By trochu ochable své síly vzpružil,
neb jednou ještě chtěl se ženit přec,
dřív podle Kneipa statečně se tužil
ten nezkušený, starý mládenec,
na letním bytě perka zul a rosou
po louce procházel se nohou bosou –
2
A výsledek té neobvyklé kury:
nemohl potom vstáti na nohy,
mazání všelijakých skoupil fůry
a hořce v mukách sténal ubohý
a modlil se, by pomoc přišla s hůry,
jak Lazar sténal týden přemnohý.
Žeň bohatou jen apatykář sklízel,
však jeho lepšit nechtěla se svízel!
[31]
3
A tu jak doma ležel celé týdny
tak jako Lazar, zle se vedlo mu.
Ubohý starý mládenec, tak bídný,
si postěžovat nemoh’ nikomu,
ni jeden přítel soucitný a vlídný
v tu mládeneckou nešel Sodomu –
jen domovnice nahluchlá a stará
k posluze tady byla u Lazara.
4
Ach, Bože milý, do růžových tenat
bývalých lásek kéž by býval vlez’,
stůně se jinak, je-li člověk ženat,
měl u sebe by něžnou žínku dnes,
tak sám a sám by nemusil tu sténat,
ba snad by ani v nemoc nebyl kles’,
vždyť dodrádobrá žínka, pečlivá a dbalá,
by mužíčka si jistě uhlídala!
5
Čert aby všecko vzal! Už zvolna zmáhal
se pacienta náběh ke pláči,
spár zoufalství do nitra jeho sahal:
jen domovnici když se uráčí,
32
pak teprv přijde! – Tu se zapřísahal,
že všecko jednou rázem zjinačí,
by neumřel tu samotou a nudou,
až jenom zas mu nohy sloužit budou!
6
A tu si řekl: „Kamaráde milý,
což je to platno, nejsi více mlád,
a když se všichni kolem oženili,
jdi, učiň též! Měl’s mnohou dívku rád,
a mnohé tobě nakloněny byly,
měl’s vážné známosti už dvacetkrát
a Bůh ví proč, po každé bylo veta,
jdi, ožeň se teď na svá stará leta!“
7
A myslí jeho táhly různé zjevy
těch, jež jej byly zajímaly kdys:
subtilní, kypré, všelijaké děvy,
zde plná měkkost, jinde ostrý rys, –
kam dřív se dívat, člověk věru neví.
Hle, celý harém, právem zvolal bys
a věru, pěkný harém různých poupat
zřel smutný rek náš kolem sebe stoupat.
33
8
Až sám se téměř divil tomu nyní,
kolika dívkám jednou hlavy plet’.
Jak je to možná? Inu, člověk míní,
že našel pravou, lásku vyzná hned
a najednou tu spatří příští tchyni
a lekne se a honem běží zpět
a seznámí se s druhou, čtvrtou, šestou, –
ta vdá se mu a zas jde sám tou cestou.
9
I rek náš smutný tak své lásky střídal,střídal
jak rukavičky. Začal záhy dost,
už v mládí sladké třešně lásky jídal;
mnohou báseň složil, pravý skvost.
Už jako student dívku jak jen vídal,
hned rozvinul v tom bájnou dovednost,
by nad čipernou žabkou sítě zatáh’,
než její tatínek mu bude v patách.
10
Těch lásek studentských co on měl, pane,
to byla sbírka velmi obsáhlá...
Kde jsou ty zjevy, druhdy zbožňované,
blouznívá Stáza, Fána osmahlá,
34
těkavé Žany horování plané,
jež v osidla svá pozděj zatáhla
kadeta, s kterým podnikla kdys výlet
a s kterým tenkrát rek náš chtěl se střílet?
11
Ó, kde je sličná pekařova Zdenka,
již zvával druhdy Fornarinou svou?
Kde Kristina, ta vyzáblá a tenká,
kde Růžena a obě Bóžy jsou,
ta první hravá, sladká milostenka
a druhá, kterou filosofem zvou,zvou
a která pozděj, filosofka malá,
za domácího pána se mu vdala – ?
12
Kde průzračná je Tóny, černá Jitka
a Julka, štíhlá jako Venuše?
Kde Magdala, jak ostří nože břitká,
jež mluvila mu časem do duše,
že samé pletichy je, samá pitka?
Kde zmlklá, zádumčivá Katuše,
od které přešel k rozmazlené Else – ?
Ó, všech snad ani vzpomenouti nelze!
35
13
Ó, lásky studentské, až trudno říci,
jak často rek náš vámi býval tknut!
Jak motýl, s květu na květ těkající,
teď vzpomínkami věru nebyl chud,
až na všecky ty krásky různých lící
vzpomenout bylo těžké poněkud –
jeť vzpomínkami celý život proset
a rek náš flirtů těch měl jistě do set!
14
Ó, lásky studentské! Ve vaší záři
jak často rek náš slunil se a skvěl!
Co jenom ženských jmen je v kalendáři,
milostné pletky se všemi snad měl
a kráskám různých povah, jmen i stáří
dnes lásku vyznal, zítra zapomněl,
dnes úsměv, láska té a té mu kyne –
a zítra honem zas už běžel k jiné!
15
Pak lásky studentské už více není,
náš rek je v úřadě, ó, velká čest!
Však v lásce teď se jméno pouze mění,
leč podstata i forma stejná jest:
36
má v té či oné chvíli zalíbení
a za rok vystřídá jich pět i šest,
s poupátkem něžným, s usedlejší vdovou
na každou saisonu má známost novou.
16
A proč se vlastně neoženil, kdo ví!
Přec byl by oženil se velmi rád!
A vždy zas na novo jde, znovu loví.loví,
ba skoro zasnouben byl kolikrát,
o její ruku říká tatínkovi
a tatínek chce požehnání dát –
však ženich zatím, jinam už se kloně,
mu napíše, že – nestojí už o ně...
17
V poslední chvíli všeho nechal vždycky,
když ke svatbě už ušitý měl frak.
Skončila známost každá prosaicky,
leč rek náš nezoufal si nikterak.
Jak ptáče, když se zbaví těsné klícky,
si oddechl a zase bylo tak:
zas v srdce jeho nová láska přišla, –
leč, buď má peněz málo, nebo šišlá.
37
18
A přece z těch, jimž byl se někdy dvořil,
z té galerie sirotků i vdov,
z té obrazárny, již si v albu stvořil,
z těch, jimž byl šeptal spoustu něžných slov,
pro mnohou se kdys do opravdy mořil
a k ženění byl stále pohotov...
Že neženil se, není jeho vinou:
on čekal stále na nějakou jinou.
19
Nu, co měl dělat! Byl to vždycky omyl,
ne pravá láska, kterou hledal on.
Tak, aniž sám si toho uvědomil,
jej těšit přestal těkavý ten hon.
Sám nad sebou už potom třtinu zlomil
ten pohodlný zatím seladon,
jenž v čas ten objevil tu pravdu bídnou,
jak vítězství i vlasy stejně řídnou.
20
A tak zbyl sám a sám v těch žití slotách,
však dosud nikdy nestýskal si přec.
Tak šťastně to přes čtyřicítku dotáh’
už vybouřený, starý mládenec.
38
Zas jiní četli v lásky sladkých notách,
a stávala se i ta divná věc,
že jeho lásek dcery, zas už slečny,
se vdávaly, jak chce to zákon věčný.
21
Tu víc, ach, než ty všecky Bóžy, Julky,
jej těší posezení u piva,
partie solidní a klidné bulky...
Měl za sebou ta léta bláznivá,
víc nebýval už jako ze škatulky
a, ať to jak chce světu zakrývá,
lysinu zrádnou na temeni hlavy
v rozkvětu jejím víc už nezastaví.
22
Nu, co měl dělat! Vlasy, jež mu zbyly,
leč seřídly a zšedivěly už,
si obarvil, jak přítel kterýs milý
mu poradil, jenž moudrý prý byl muž.
Však po tom obarvení vlasy byly
z půl žluté, zpola fialové, – nuž,
bol mužný prsa reka mého sevřel,
však na přítele proto nezanevřel.
39
23
Dál bulku s ním a jindy šachy hrával
a soused zbožně oči k němu zdvih’,
když rek náš časem, když v něm citů nával
se probudil, čet’ seznam lásek svých
a jako velký stratég povídával
o bývalých těch slavných vítězstvích,
kde nepodlehl pod svým sokem jedním,
kde všecka srdce vzdávala se před ním.
24
Tak žil náš rek, až dostal k svému svátku
zlý rheumatismus. Pohroma ta zlá,
o které zmínka je hned na začátku,
jej velmi skroušeného nalezla.
Měl k přemýšlení nyní čas i látku,
když někde z kouta duše vylezla
myšlénka na smrt... Ano, byla tady:
co platno, hochu, dávno nejsi mladý!
25
Svoboda! Volnost! – Pěkně věci samé,
kterými druhdy těšil se ten bloud.
Svoboda! Volnost! – Však to heslo klame,
když nesmíš ani s postele se hnout!
40
Zde k vůli rýmu francouzsky: „Ó jamais!“
si vzdych’ a cítil muka těžkých pout
a medicinu pozdvihaje ke rtům,
takovou volnost poslal ke všem čertům.
26
Ach ano, jinak se to stůně asi,
když mladá žínka se kol otáčí
a něžně tebe líbá, hladí vlasy...
Tu bylo jemu skorem ku pláči,
v něm lítost vře, vztek se žlučí se kvasí –
té domovnici až se uráčí,
pak přijde teprv! Kde jen vězí? Kdo ví?
V sousedstvu nejspíš o něm klepy loví!
27
Tu utrápený lítostí a nudou
on řekl si: „Ach, je to bída teď!
Až jenom zas ti nohy sloužit budou,
můj hochu, za nevěstou někam jeď,
jen hodnou vybeř si a třeba chudou
a dostaneš-li její přípověď,
netřeba otálet se svatbou vlastní
a můžeme být záhy oba šťastni!
41
28
Že pozdě už? Že dřív měl’s myslit na to,
než teď, když stáří klepá na dvéře?
Když z dávné krásy tvé je všecko vzato,
když zvolna život všecko ubéře:
ze srdce žár, jímž kdysi bylo jatojato,
z pohledu jiskry, s hlavy kadeře:
že pozdě řic’: Teď nový život počne?
Že lásky není pro tě už? A proč ne?
29
Snad přece jen se najde dívka jedna
z těch všech, – a věru, bývalo jich dost
opravdu, řada slušná, nepřehledná –
u které vítaný a milý host
bys byl i teď. Nu ovšem, nemoc bědná
tě sklíčila a není pro radost
muž s podagrou. Víc mladík nejsi, arci,
však lásku najdou kolikrát i starci.
30
Nu ovšem, nejsi víc v tom prvním mládí,
v tom rozběhu těch prvních, bujných let,
kde hloupostí se člověk navyvádí
až běda, a vždy ženil by se hned –
42
však ženili se starší kamarádi:
proč, hochu, ty bys toho nedoved’?
Proč jenom s tebou bylo by už veta?
Vždyť k Abrahamu ještě máš dvě leta?“
31
Tak smutný rek náš nemoha se hnouti,
přemýšlel o té, kterou vybrat si
za věrnou družku na života pouti...
V paměti listy zvolna převrací,
tu onde zamyslí se, hlavou kroutí
a smutně vzdychá v těžké stagnaci:
té byl by stár, ta jemu stará zase
a pátá, šestá dávno provdala se.
32
A bez chyby tu žádná není, běda!
Na každé to či ono nachází:
ta příliš ohnivá, ta příliš bledá
a s onou byl by v stálé nesnázi,
ta koncerty a zábavu jen hledá...
A náhle zastavil se u Stázy,
jež příliš útlá jest, však tichá, milá
a jistě by mu dobrou ženou byla!
43
33
Ach, to je dávno už tak dávno tomu.tomu,
co měl tu žábu velmi, velmi rád...
To na prázdniny přišel jednou domů,
(měl v ochotnickém představení hrát) –
tam Stáza líbila se nejednomu,
až on ji vyprovázel jedenkrát,
až, Bože milý, to je dávno, kdysi,
když při měsíci lásku vyznali si...
34
Ach, Bože milý, láska se tu vyzná
tak hravě, člověk ani nevěří,
pak vzájem vymění se podobizna,
verš v památníku, prsten kadeří,
nad láskou předešlou se zpívá tryzna
a nová v struny citu udeří,
vysoko v srdci šlehá plamen čistý
a denně píšeš dva, tři, čtyři listy – – –
35
A zvolna chladne zas ten citů nával,
ach, sejde s očí, sejde z mysli též!
Kol oken, kde jsi s chvěním druhdy stával,
dnes ku podivu klidně dále jdeš,
44
horoucím listům, jež jsi včera psával,
dnes útrpně se sotva usměješ...
Kam děla se ta láska, věčná, ryzí?
Ach, ano, s očí sejde, z duše zmizí...
36
Tak zvětrala i v duši mého reka
vzplanuvší kdysi láska ke Stáze.
On tušil, věděl, že tam v dáli čeká – –
však s dovolenou měl tu nesnáze,
vzpomínka na ni kamsi do daleka
zapadla v duši pak, až nejzáze
a, jak ji život zavanul a odnes’,
zapadlá klidně spala tam až podnes.
37
A Bůh ví proč, až dnes tak náhle před ním
ta upomínka jasem zaplála
v tom životě byť pestrém, přece všedním,
jak opravdová láska bezmála...
Tu rozhodl se okamžikem jedním,
povaha těkavá a nestálá
najednou hořela jak víšek slámy.
Ta nebo žádná, děl si, Pánbůh s námi!
45
38
Nuž ano, řekl si, mne měla ráda
a teď už více žárlit nemusí.
A já, vždyť láska si jen lásku žádá,
já o Stázinku věru řeknu si.
A v duchu již již psaní dlouhé skládá,
v němž polibky ji téměř zadusí
a v němž jí všecko, všecko, všecko poví
a pak by začal žíti život nový...
39
Ach, jen ty nohy kdyby sloužit chtěly!
Ach, jenom kdyby mohl na nohy!
Leč od chvíle, plán o ženění smělý
když uzrál v něm, ach, týden přemnohý
provzdychal ještě, leže na posteli
jak opuštěný Lazar ubohý,
jenž kolem sebe neměl živé duše
krom domovnice, kterou odbyl suše.
40
Vstal konečně a napsal Stáze psaní.
Psal bez okolků jako zralý muž
a psal, že mnoho vzpomíná si na ni,
svobodna je-li, či zda vdána už,
46
že nemůže jí vlastně říci ani,
jak uvítal by v ní svou věrnou druž,
jí v paměť uved’ přísloví, jež praví,
že stará láska nikdy nerezaví.
41
A psal jí, volna je-li ruka její,
a její srdce dosud svobodné,
že tímto prosí ji co nejsnažněji
za svolení, jednoho aby dne
směl přijet za ní, ústně říci vše jí...
Nad jeho osudem to rozhodne,
se zralou rozvahou jí připomíná:
buď ona, nebo nikdy žádná jiná...
42
Uplynul týden. V nepokoji stálém
byl živ náš rek. Ach, co mu odpoví?
Že psal ten list, teď litoval už málem;
koš naposledy ještě uloví!
Tak v úzkosti a strachu nenadálém
sám sobě připadal tak bláhový
a viděl už, jak velký koš mu nese
a svět; ten ovšem ještě vysměje se.
47
43
Ach, ano, jako po studené lázni
pak bude mu, – ó, koš je hrozná věc!
A lidé řeknou, všeho citu prázdni,
ten vyšeptalý starý mládenec
že na svá stará léta ještě blázní...
Ach, proč si jen to nerozmyslil přec?
Zbyteček vlasů strachem se mu ježil:
takovou hanbu sotva as by přežil.
44
Tu přišel dopis, její rukou psaný...
Jak panenka se zarděl do krve
náš smutný rek (div byl to neslýchaný,
za dlouhá léta stal se poprvé)poprvé),
a obálky když obě prohled’ strany,
list odvážil se čísti teprve,
však před očima tančila mu slovaslova,
a pohnut začal pětkrát čísti znova.
45
Ta zlatá Stáza! Ano, jeho ženou
by chtěla býti, zítra, dnes a hned!
Vždyť s duší tolik, tolik roztouženou
vždy čekala naň, tolik dlouhých let...
48
Ó, ano, chrámek lásky své si sklenou,
kde jenom sobě budou náležet,
kde budou míti hnízdečko své vlastní...
Přec tedy ještě spolu budou šťastni!
46
Ta zlatá Stáza! To je ona, která
mu souzena je tedy! Jaký ples!
Jak naposled by byl s ní mluvil včera,
tak zdálo se mu, před očima dnes
že vidí ji a za ruku ji bera,
že ručinku tu ke svým ústům vznes’,
a že jak tenkrát slyší drahý hlas ten
a je tak cele, opojivě šťasten...
47
Na lásky perutích, pln touhy, nadšen,
by byl k ní letěl nedočkavec ten,
velkého toho štěstí byl už lačen –
však dosud o holi se belhal jen,
tak sešlý byl a celý přejinačen,
pokojem přešed byl už unaven –
takovým ženichem, to věc je známá,
jest okouzlena málo která dáma!
49
48
A ten čas vlekl se tak pomaloučku,
tak pomalu! A zvolna každým dnem
do zbylých vlasů sypal bílou moučku,
již stříbrem zimy poeticky zvem,
a bylo reku našemu jak broučku,
jenž váben prvním jara úsměvem
by výš chtěl vzlétnout, ale schvácen mrazem
po prvním pokuse zpět padá na zem.
49
I on tak rád, tak rád byl by se vzchopil
a letěl, kam jej srdce táhnul hlashlas,
a tam se štěstím nekonečným opil
a slavil svatý lásky hodokvas, –
však osud s ním si divné šašky tropil
a trvalo to dlouhý ještě čas
a z prsou vzdech se vydral ještě mnohý,
než jako dříve sloužily mu nohy.
50
Přec konečně se toho za čas dožil...
Zas jako jindy chodil zdráv a čil
a v ulicích dav procházečů množil.
Zas najednou se celý zjinačil,
50
tak bujná radost vjela jemu do žil,
že s chutí byl by si tu zatančilzatančil,
a úsměv stálý sedal mu teď na rty,rty
jak blaženému studentíku z kvarty.
51
Dne jednoho pak jako švihák pravý
se vyfintil (měl pouze nesnáze,
se zrádnou lysinou na vrchu hlavy)
a svižným krokem bral se ke dráze.
List před tím napsal horoucí a žhavý
a teď jel k ní, ach k ní, tam ke Stáze
a v mysli srovnával si řeči pěkné,
jež vyvolené srdce svého řekne...
52
Co bylo dál, je prostinké a všední,
jak autor jeden řek’ už přede mnou.
Ke Stáze přijel právě o poledni –
a náhle zchvácen hrůzou tajemnou
jak hloupý školáček stál tupě před ní
s myšlénkou na útěk, tak hanebnou...
Jen hledí na ni, marně slova hledá
a jako na trní je u oběda –
51
53
Nemluví, nejí, smutně hlavu chýle –
a vlakem večerním jel domů zpět.
Bylť na to zapomněl, se krutě mýle,
co se Stázičkou zřel se naposled,
že od té doby, ach, od oné chvíle
uběhlo dlouhých, dlouhých dvacet let
a strašná doba ta, jež mžikem zdá se,
že málo kouzla přidá – dívčí kráse...
54
Ach, kde je dávný linií těch oval,
pel, který mládí vdechlo na líčka?
kde je to dítě, jak je v mysli choval,
mladosti kouzlo, ona celičká?
Jak poupě si ji v mysli představoval –
a vstříc mu vyšla stará tetička,
dřív poupátko to bylo, kvítek z jara,
teď pelargonie to byla stará...
55
Jen trosky ze všeho, čím druhdy jala
a před čím dávno obdiv utichá,
vyčichlá svěžest, vůně vyvětralá,
holoubek, který dávno pelichá,
52
bývalá kráska, která by se vdala,
jen kdyby ještě našla ženicha,
tetička s vráskami na zvadlém čele –
jen trosky z někdejší té krásy celé...
56
A dál co bylo, dá se říci krátce,
jak přede mnou děl rovněž autor týž...
Že čas i s ním měl dosti tuhé práce,
i on že mohl dceru vdávat spíš,
nevěděl rek náš, hanebný ten zrádce,
s nímž sám jsem nespokojen nanejvýš.
On věděl jen, když domů jel zas parou,
že poupě chtěl – a našel tetu starou...
57
Zde román končí... Ještě malá douška.
Co bude dál se smutným rekem mým,
zakrývá ovšem budoucnosti rouška,
však mnoho viděl jsem a mnoho vím,
čtenářce vlídné našeptám to v ouška,
co hlubokým je dosud tajemstvím,
ač ovšem nevím, ve svém srdci měkkém
víc nezatvrdí-li se nad mým rekem.
53
58
On totiž – nevím, jak to říci nyní –
se dosud lásky nevzdal, starý bloudbloud,
a, jak mi kdosi svěřil, v brzku míní
v manželství přístav chvalně známý vplout:
prý ožení se se svou hospodyní,
jež chytila jej do růžových pout,
než za jiným si ideálem vyšel...
Já nevím, povídám jen, co jsem slyšel.
54