Příteli, který oslepl.

Příteli, který oslepl.
Byl’s hodný hoch, jejž všichni měli rádi – a oslepl jsi v květu svého mládí. To chvěje duší – ale jak ti říci? Vidím tu záři ve hlubinách spící. A ty jsi mladý. Snivě jsi se díval, jak svěží den se kolem rozedníval. Tys viděl květy, čistou rosu ranní a jitra zář a vlídný úsměv na ní. Vím, zříš to ještě, čtu to v tváři bledé, a světlý stín tě nad propastí vede. A ty to nevíš, co je, co je dole, že jsou tam kostry ohnilé a holé. Že je tam plíseň, neskonalá bída, že je tam hřích a smrt to všecko hlídá. Že peruť touhy, jež se v modru ztrácí, vždy ochromena v blátě dokrvácí. 49 Hlod odříkání, vrytý do těch tváří a zoufalé a bezúčelné stáří. A nevidíš, jak z očí lidí zeje mráz bolesti a hrůza beznaděje. A nevidíš, jak zem ta krví rudne při každém kroku marné cesty bludné. Jen nenávist a vášeň, hřích a vražda, a darmo, darmo, darmo naděj každá. Ty vidíš květy, čistou rosu ranní a jitra zář a vlídný úsměv na ní. 50