Kontrasty.

Kontrasty.
Hle, bouře těžce burácí a drtí stromy, skály, leč potom tím jen krásněj’ kol, když tichem hvězdy vzplály. A teskná mlha podzimní se pustým krajem honí, by člověk dvakrát těšil se, když jaro vzešlo po ní. A proto zajde každý květ a každá růže všade, by člověk dvakrát těšil se na příští poupě mladé. A proto válka, hlad a mor a nemoc tady děsí, by šťastnějším se cítil ten, kdo z dáli vzpomene si. A proto mráz a zoufalství tak mnohou naděj láme, že z těch, co zbyly, pro lásku si hnízdo uděláme. A proto pouta, žaláře, by člověk v pláči sníval, jak tam v té zlaté volnosti a o ní písně zpíval. A proto v skráni ztýrané má stáří vrásku bědnou, by dvakrát toho vzpomínal, když tak byl mladým jednou. 59 A proto smutek, neštěstí štve lidi z věků po věk, by pak v té chvíli oddechu byl dvakrát šťastným člověk. Jen smrt když mrazem zavane a skončí trudné žití, to „nebýt“, štěstí největší, žel, člověk neprocítí. 60