Nejvyšší štěstí.

Nejvyšší štěstí.
Já také poznal štěstí dech, jak vanulo mi po skráni, po dlouhých, těžkých, hrozných dnech, po šílení a zoufání. Mně jedna duše anděla se nebála „můj bratře“ říc’, až duše v bázni zachvěla se v její zrak se ztrácejíc. Leč její zrak se slzou třás’ a druhý den jsem zas byl sám, tma byla kol a pustý mráz, jak odletěla ku hvězdám. Ubohý anděl z cizích lad jít nesměl, nesměl se mnou dál a v duši moji navždy chlad a pustý smutek napadal. A teď se zdá mi, anděle, že ještě větší štěstí kdes, než, oči pláčem zardělé, když prvně jsi mi v náruč kles’: 84 Já vím, že lepší bylo by nepoznat ani štěstí den v tom světě plném hniloby, zkad uletěl jsi nekliden. Je nejvyšším to štěstím as, ne jíti v prázdný, hluchý svět, leč neznati, jak letí časčas, a o životě nevědět’... 85