Po smrti.

Po smrti.
Kdo jednou u okna kdy bude stávat po mně tak smuten, věčně sám a hledět nesdílný, jak v šeru večera dál na protějším domě se stíny míhají ve záři svítilny! Kdo bude jako já tu opřen čelem na skle v té touze neznámé a v nudě dlouhých let na písně doznělé, na struny dávno prasklé a na dni uprchlé tu v slzách pomýšlet! Až mne tu nebude, zda k oknu stoupne jiný a vždycky, když se stmí, si tiše vzpomene na slavné západy, jež lehly do krajiny, na dívčí úsměvy i oči plamenné. Na cesty, kudy šel, na stopy, kde šla ona, na drahá slova vše, jež k sobě mluvili, na altán v zahradě, kam dechla máta vonná, na první pomněnky, jež sobě uvili. Na rythmus valčíku, na klekání kdes v polích, když zdlouha tmělo se nad zašeřený lán, na stezku zavátou, jež vedla do skal holých, kde soumrak podzimní byl těžce rozestlán. 123 Na vějíř památný, jejž na svém stole chová, a na dva střevíčky, jež míval tolik rád, na jízdu na saních, z níž po letech vždy znova ten zvonek podivný on slýchá temně lkát. Tak všecko zahyne, co s člověkem se spojí, vše zajde, zanikne, vše umře, běda nám. Tak v smutku hlubokém, sám s sebou v krutém boji na vše, co bylo kdy, si smuten vzpomínám. Ó kdo tu jako já teď opřen čelem na skle tak smuten, věčně sám a v nudě dlouhých let na písně doznělé, na struny dávno prasklé a na dni uprchlé kdys bude pomýšlet... Kdo ví. Leč já to vím, i v úzkých stěnách truhly to ještě procítím, jak tady se stěny, kde její obraz byl, cos jak dva žhavé uhly se dívá hluboko v ten soumrak znectěný. 124