Rozhovor.
Poslední záře hasnoucího dne
vysokým oknem do komnaty padá,
kam štíhlá dívka, blouznivá a mladá
si k vyšívání denně usedne.
A on, jenž má ji z celé duše rád,
jí naproti si sedá, tiše čte jí,
či mlčky hledá v dívčím obličeji,
co přešťasten tam našel nastokrát.
23
A ona zatím šije, k stehu steh
se pojí zlatem, v lásce jak den ke dni,
co zatím tam, kde zpiti blahem jedni,
ti druzí hynou v těžkých bolestech.
On ptá se pak, čím byl jí dnešní denden,
a dále mluví o včerejším tancitanci,
o toilletách dam i o romanci,
již zpívala mu, že byl okouzlen.
Však ona mlčí, teprv za chvíli
se ozve tiše, při včerejším plese
jak žárlila, že viděl v baronesse
víc, než-li v ní... a hlavu nachýlí.
A opět pausa – bůh ví čím to jest,
že milí v řeči váznou, plní dumydumy,
a víc že vždycky sobě porozumí,
když dívají se v oko plné hvězd.
24