Záboj, Slavoj i Luděk.

Záboj, Slavoj i Luděk.
Z črna lesa vystupuje skála, na ni Záboj usadí se v mechu. Slunce jako blázen praží, sálá, mravenci se z dola proháněchu. Hledí Záboj jiskernými zory tamo, kde se v lesích bělá cesta. Aj hle, tamo na temeně hory Češi táhnou, ruče přicházesta. Ajta, Slavoj! Mlatem v zemi hodí, junné „servus!“ rozlehne se v tichu, věhlasní pak oba vojevodi múdře spolu šeptem hovořichu. I dí Slavoj: „Záboji ty drahý, boj podstúpí Luděk dnešní noci, na tě táhne s krvavými vrahy, chvátajú juž semo jeho kroci.“ Vece Záboj s búřným v oku vzdorem: „Běsi naň! Tož utkáme se v půtce, otpeláší Luděk se svým sborem, prchnou tamo k horám palejúce!“ 36 I dí Slavoj: „Totě hodno reka! Věkožízní bozi tobě splatí, – nevzmožnoť nám teď se pro Luděka ni jim klanět, ni jim oběcati.“ Vece Záboj: „Parom ať jej srazí, Morana jej schvátí s Běsi všemi! Babami aj prchnou lútí vrazi, při sám Parom, my jim naprášemy!“ A aj, večer nad horami vzchodí, rudé slunce k záchodu se chystá. Rozhlédnú se oba vojevodi, vzhoru na leb skály vystúpista. I dí Slavoj: „Sěmo Luděk spěje! Chytře my jej zaskočiemy, brachu! Za chlum nám se skrýti najnížeje, tamo naši v ráz jej posěkachu.“ Vece Záboj: „Mor naň i vše Běsi! Sěmo mně a tobě skrýt se tamo, – zaženemy jej za črné lesy, za les črný do nedozíramo!“ I váleno strašivo den prvý, Luděk hlasno silou svou se chvástá. Obě strany potíše se krví, obě strany jak zdi hradní stásta. I mine den druhý i den vterý, zkázu u voj Morana aj dýše, žalostivo vzeúpí les šerý, prchnou ptenci k horám odletíše. 37 Z črna lesa vystupuje skála.skála, nad skálu mlat Zábojevi ztvrdl, Luděk v ústup vodí voje krála, skřek vyrážen strašen ze všech hrdl. Luděk kamo ustúpiti neví, jak zmij zrádná k vojvodě se plazí. Aj tu Slavoj vece Zábojevi: „Potvoře té honem jednu vrazi!“ Aj tu Záboj mlat pozdvihne vzhoru, junná krev se vzbúří v junném těle, mlat v ráz pade prudko na potvoru, duše črná prchá velevele. Vidí voj, co událo se vůdci, spěšno prchá přes vrchy i vody. Vece Záboj hněvem búřiúcí: „Dál až k horám zaměřímy chody!“ I dí Slavoj, k Zábojevi spěje: „Nebudú víc Luďka bolet zuby, dorazil jsi mrchu najjistěje – více se mu u nás nezalúbí.“ Vece Záboj: „Merci za ten projev, volna zase žírná země naše. Aj hle, tamo slední trosky vojev k horám táhnou spěšno palováše!“ Pustili se i do toho zbytku, jako v pecky Záboj v hlavy tluče. Osvobodil vlast svou přemilitku, za hory aj vrahy zahnal ruče. 38 Aj, tam parob hněvno líce mutí, mutí líc jak búřné mračno samo, – i by jemu žalno uprnúti, uprnúti do nedozíramo. I dí Záboj: „Spráskal jsem tu ovci, dřenie měl jsem jako dřevorubec, – potom ať mi přijdou Gebaurovci, že jsem nikdy ani nebyl vůbec! Ještě zmozolena ruka je má, jak jsem bil je jako orel ptence, – a pak člověk za to všecko nemá ani už ten kousek – existence...“ 39