Z nápadů Slavomíra Lubora Bořity Hvězdnatého, poety-facíra.

Z nápadů Slavomíra Lubora Bořity Hvězdnatého, poety-facíra.
Múzo, Múzo, ještě jednou Múzo drahá! viz mne, hle, kterak chýlím hlavu bědnou i své tělo vytáhlé. Ve hlavě mne nápad šimrá – Múzo, chop mne za ruku, bez tebe jsem pouhý nimra, ani řádky nestluku. A já rád bych zapěl přece o té zimě, plné běd, která i těm kaprům v řece asi leze za nehet. A já sám, ach, mrazem stuhlý ptám se už teď kolik dní, jak je těm, jimž dojde uhlí i ten krejcar poslední. 151 A v tom přemýšlení nápad přemoudrý mně hlavou kmit’ a já slavně počal chápat, jak té zimě zabránit: V redakci, ach, každé stojí koš – ó, mnohým známý přec, němý svědek lásky mojí a mé Múzy blíženec. Oh, jak fůry básní dáví jako moloch beztvárný, a nás hodí s nebe slávy do – redakční Listárny... Bože, co se v světě tropí, člověku je do pláče – redaktorka námi topí, námi peče koláče! (Mne si redaktor vždy chválil: co měl styky se mnou, ach, groše v uhlí nepropálil, básní mých ten krutý vrah!) Nuž ať tedy chudým dá se stý díl aspoň z básní těch – postačí to k jejich spáse v nejmraznějších zimních dnech. Zmírní se jich osud krutý, polepší se světa řád – básněmi, jež zamítnuty, můž’ se celá Praha hřát! 152 Ulici sám aspoň jednu vezmu já si na starost: v kufru sáhnu jenom ke dnu, mám tam ještě básní dost. Ano, nechať Lidskost žije! skromně zastru svoji tvář a i tři své tragedie dám své vlasti na oltář... 153