ROMANCE ZDVOŘILÁ.

ROMANCE ZDVOŘILÁ. (1900)
Hned horoucně se rádi měli, jak spatřili se při tanci – mně odpusťte, že jsem tak smělý a skládám o tom romanci. Jen spatřil štíhlou rusovlásku, a kam se poděl jeho klid? Hned cítil v srdci žhavou lásku, ba žhavou, račte dovolit. I ona zarděla se v líci, jak pohledla naň zkoumavězkoumavě, a – smí-li se tak v básni říci – hned byla ruka v rukávě. Jde k ní, s úklonou před ní stane: „Jsem, slečno, prosím, ten a ten. Smím prosit, slečno?“ „Prosím, pane.“ Byl, račte věřit, přešťasten. Přišlápnul v kole – je mi líto – střevíček svého anděla. „Odpusťte, prosím, nebolí to?“ „Ó prosím, to nic nedělá!“ Tak lásky měl hned plnou duši, div srdce blahem unese, když byl – neb věděl, co se sluší – představen mamá na plese. 9 Jen rozpaků svých kéž se zhostí! Jak před milostpaní tak stál, hle div, že samou zdvořilostí jak zmrzlina hned neroztál! Zdvořilou byla rovněž mamá, zrak její pravil: „Vždyť já vím!“ A byla roztomilost sama v ten den i s panem chotěm svým. I v slečně dceři vzbudil zájem, jak úslužný byl, zdvořilý, byl samé „račte“– oba vzájem se něžně sobě dvořili. Nuž, zamiloval si tu děvu, byl také pozván v jejich dům – i osmělil se na návštěvu jít slušně k pánům rodičům. Šel, natáh’ rukavičky bílé, jej touha nesla plamenná – ó račte věřit, že ta chvíle v životě mnoho znamená! Žár blahý, vroucí vjel mu do žil – ó kouzlo růžných lásky pout! Řeč překrásnou si v duchu složil, již bylo možno otisknout. Již věděl, jak to všechno řekne, jak slůvko každé vybrousí, a jak to bude, ach, tak pěkné, až důvěrné „ty“ řeknou si. 10 Až ruce sobě zamnul maně nad oním něžným ty a ty. A prosím, s kým tu nečekaně se střetnul právě před vraty? Již u domu stál v celé slávě, blažený, v duši rozkochán, když z procházky v chvíli té právě se vracel též in spe pan tchán. U samých vrat se sešli tady a zdravili se z dálky už: on zdvořilý byl člověk mladý, ten zdvořilý byl starší muž. A náhle oba prou se, kdo má dřív vejít, starý pán či host – „Vašnosti, račte!“– „Já jsem doma a vím, co káže zdvořilost!“ Však dobrého že vychování se dostalo i ženichu, tož velmi zdvořile se brání, tchán in spe rovněž, pohříchu. Již bylo téměř nebezpečí, že starý pán se pohněvá. „Vašnosti, račte.“ – „Škoda řeči, má vždycky přednost návštěva.“ „Vašnosti, prosím!“ – Dvacetkráte ta scéna znovu sehrána. „Ne, prosím, to mne špatně znáte stát mohu tady do rána!“ 11 „Vašnosti, račte!“ – „Prosím tuze...“ Snad nikdo ani nevěří, jak zdvořilá to byla schůze těch zdvořilých tam u dveří. A ubíhala zatím doba, vystydnul oběd, byla tma, dál pobízeli se tam oba, kdo před kým dříve vejít má. A ráčíte-li věřit tomu, otázka byla přetěžká, že samou zdvořilostí domů se nedostali do dneška... 12