UKOLÉBAVKA.

UKOLÉBAVKA.
Již, probůh, zavři svoje očka a přestaň vřískat, andílku, – ten blahoslaven, kdo se dočká, že utichneš, byť na chvilku! Již hajej, dítě, ty tvé škály bys pěti mohlo tišej’ snad, vždyť uši rve ten vřískot stálý, kdo pořád má tě poslouchat? Máš krásný hlas a plný vervy, jak bohužel zná celý dům, však trošinku to trhá nervy a uši rve to sousedům. – Již po ránu kdes nad mou hlavou, vždy k radosti mé největšínejvětší, arií velmi pronikavou se ten tvůj diškant rozbrečí! Já sotva znám tě, broučku milý, ty drobečku mých sousedů, děvčátkem neb hochem jsi-li, to v evidenci nevedu, já pouze vím, že právě tomu teď půlčtvrta je roků as, co schodištěm našeho domu se rozléhá tvůj milý hlas. Tě poslouchat je věru milo, v tom umění se dále tuž! Dřív pouze fňukáním to bylo, teď je to přímo strašné už! 43 Kdo nezažil, ach, nemá tuchy, jak vydatný máš hlas, ó žel, jen světec, ale zcela hluchý, by tenhle rámus vydržel! Od rána k noci hlas tvůj piští, kdo nezkusil, ó nevěří! Řveš na chodbě i na schodišti, řveš celý den mi u dveří, řveš ve dne, v noci, milé dítě, a pískáš líp, než mašina, vždy znovu někdo rozbrečí tě a poznovu to začíná! Ty nezahálíš chvilky ani a darmo myslím si já bloud, že mohlo bys v tom pěkném řvaní zas trošinku si oddechnout, že když tak od božího rána řveš v jednom kuse, andílku, teď mohl bys, pro Krista Pána! snad mlčet aspoň na chvilku! Již tma je kol a půlnoc blízká – zda usnouti přec dovedu? Ne, nad hlavou mi stále vříská ten andílek mých sousedů. Již hajej, hajej, zavři očka, přej míru duši uštvané, vždyť celý dům rád chvíli počká, než nový koncert nastane! 44