BALLADA TROCHU MLHOVITÁ.
To stalo se – kdy, kde a jak,
vám nedovedu říci,
doposud ještě žijí však
prý toho pamětníci.
Reduta byla kdysi kdes,
jak vůbec bývá v světě,
to starý už je vynález,
že doba v mumraj zve tě.
A prohýřit noc vesele
a prázdnit plné mázy,
šli kdysi kdes dva přátelé –
žel, bližší datum schází.
Dějepis o tom nepíše,
v novinách zmínky není:
však oba druzi nejspíše
snad byli nachmeleni.
Jen k ústnímu se podání
badatel může vracet:
vytáhliť za noc kumpáni
prý džbánků dvakrát dvacet.
Což, je to rekord veliký
a pro žízeň to dosti,
však sami znáte z fysiky
snad vliv setrvačnosti.
A oba přátelé ti prý
jí podlehli až milo –
79
svět klepe někdy à tout prix,
tak bude, jest a bylo.
A bylo tak i u těch dvou –
pít s nimi jednou začni,
již věru domů nepůjdou,
jak byli setrvační.
A bylo prý to po ránu,
kdy chodívá se z redut,
však o tom z obou kumpánů
ni slovem žádný nedut’,
Ó čtoucí, jenž se divíš, věz:
šli vždycky na vše zchytra,
prý nikdy domů nešli dnes,
vždy chodili až zítra.
A bylo ráno poznovu
a třetí, čtvrté, páté,
však na cestě k jich domovu
kumpánů nepotkáte.
Kde zbyli a co s nimi jest
a jaký stih’ je osud,
kdož ví? Šla o nich plachá zvěst,
že v redutě jsou posud.
Už bylo, tuším, na jaře,
roztály sněhy bílé –
prý oba ještě v maškaře
zůstali do té chvíle.
80
Po boku měli, tvrdil svět,
prý dřevěné své zbraně
a začalo se šuškat hned,
že zas to sedlo na ně.
Co na ně sedlo, dopátrat
se nelze z lidských řečí,
lze tušit jen, že měli snad
jen žízeň stále větší.
Prý přišli, sedli tam i sem,
víc žízniví než lační –
v tom byli, snad již řekl jsem,
nadmíru setrvační.
A hospody prý, řeklo se,
že v celé Praze není,
kam s karbunkulem na nose
nevešli nachmeleni.
Prý jakýs drožkář kdysi kdes
– tak šuškalo se v skrytu –
je z Pohořelce jednou vez’
a umřel při tom „rytu“.
Já pranikoho nenutím,
že věřit musí tomu,
však umřel muž prý leknutím,
že – již snad jedou domů...
Snad zaslech’ i ten dobrý muž,
co říkalo se všude,
ti dva až domů půjdou, už
den soudný jistě bude.
81
I jiná verse prokmitne –
ti dva, ti prý se spikli,
drožkáři dáti zpropitné –
a na to nebyl zvyklý.
Tak aspoň Fama vypráví,
že diškrece se zalek’
a, v duši osten bezpráví,
prý zůstal jako špalek.
A zase jiná verse dí,
že, jak už někdy bývá,
ni sami bozi nevědí,
co zmoh’ ten drožkář piva.
Prý nemohl si pomoci,
žil v pohostinství štědrém
dní kolik, z rána do noci,
toť aby sám byl vědrem!
A tak se loučil najednou
s tou žití svého troškou,
i se svou žízní bezednou,
i se svou věrnou drožkou.
Přátelé oba řekli si
prý, že je asi po něm –
prý zřel je občan jakýsi
v dál jet s jakýmsi koněm.
Byl-li to kůň snad houpací
či živý, s nímž ty zjevy
v tmu zašly, z níž se nevrací,
to onen muž prý neví.
82
Byl zmaten jejich podobou –
a stala-li se vražda,
či co, kdož ví? Však po obou
zmizela stopa každá.
Jen tvrdívalo se, že zpět
nepřišli domů podnespodnes,
a darmo hádal celý svět,
kam že je kozel odnes’.
A jaký že je osud stih’,
kam vedly jejich dráhy,
svět neví, nezná jména jich,
jen zve je „těžké váhy“.
Kdo více ví, ať rozhodne,
však slyšet možno fámu,
ti dva že do soudného dne
prý nevrátí se z flámu...
Co s nimi je, to, zdá se mi,
opravdu těžko říci,
jsou snad už dávno pod zemí
a oba nebožtíci.
I to však rovněž možno jest,
že někde v boží bázni
za džbánkem džbánek o sto šest
snad někde dále prázdní.
To pravděpodobno je spíš,
ať jak chce člověk hloubá,
vždyť pít uměli nanejvýš
a pili prý, jak houba.
*
83
Svou o nich končím epopej
a dovídám se právě
cos hrozného: – děj se co děj,
té neuvěřím zprávě!
Ne, není možná! Klep to zlý
a pomluva to hrozná,
vždy lidé něco nalezli –
však lež se ihned pozná!
Než, ať mne husa rozdrtí
a ať mne v zádech loupe:
ne, neuvěřím do smrti
té povídačce hloupé!
A že to klep jen bezhlavý,
jejž vymyslí si zloba,
tož suďte: fáma vypráví,
že dosud žijí oba –
A tak – svět vypráví si dnes
na zjevnou jejich škodu –
ty dva prý kdosi viděl kdes
pít – slyšte! – čistou vodu!
Lež od dveří jde ke dveřím
a hloupost dále tká ji –
však povídám: já nevěřím,
ať svět se třeba krájí!
84