PROSLOV KU DNI 25. ČERVENCE ROKU 1886

PROSLOV KU DNI 25. ČERVENCE ROKU 1886
NAPSAL A „ÚSTŘEDNÍ JEDNOTĚ ČESKÉHO HERECTVA“ VĚNUJE BOHDAN KAMINSKÝ
PŘI PŘÁTELSKÉM VEČERU PŘEDNESLA SL. KUBEŠOVÁ, ČLEN DIVADLA P. ŠVANDOVA
Jest otrokem, kdo bez nadšení jde tu – leč velikým, kdo peruť vzepjal k letu a letí, letí posvěcen a nadšen v říš světla, k slunci – byť i spoustou mračen a chmur, z nichž každá jako můra padá na volnou peruť, když se v dáli ztrácí, než ochromená náhle zakrvácí a potřísní si blátem peří bílé tak často dříve, než dolétla cíle! – Ba kolikrát, ah, kolikráte tady se u nás k letu vzepjal orel mladý, ah, kolik u nás čistých, mocných křídel výš vzletět chtělo do oblačných sídel, tam, odkud lidem v moře beze hrází z drahého klína vzácné perly hází a na skráň jejich bílé růže střásá vždy svatá, věčná, nesmrtelná krása, již jedni zovou uměním, já manou. 29 Leč kolikráte s duší rozervanou a rány v prsou, na čele i v skráni ti všichni zpátky klesli utýráni, ah, kolikráte bez naděje tlouci o zemi viděl’s hlavy jejich mroucí, těch všech, z nichž každý v žití slávu hledal a jimž ni skývu chleba život nedal... A život náš, kdo jdeme dlouhou poutí v klín umění mdlou hlavou spočinouti? Náš celý život, to je mráz a kletba a pustý výkřik, jehož nikdo nedbá. Břeh pod námi se každým krokem láme, a jestli někde cestou zanikáme, vzkřik na ústech a beznaději v duši – – co víc? Kol stejně chodí lidé hluší a toho každý zapomene záhy, kdo nedoletěl ani konce dráhy a z půle zapad do prachu a bláta – – I soudruh jeho mlčky dále chvátá a myslí, jak tam bez pomoci hyne dnes ten – a zítra osud zvolí jiné... Však nemůže tak, nesmí déle zůstat. Stín večera než v žití počne vzrůstat, tu český herec, ten, jenž budil spící, byl básníkem i knězem, slzu v líci a úsměv na rtu, lásku k vlasti kázal, dnes bouří hřměl a zítra kytku vázal 30 na hroby těch, kdo padli cestou před ním –: O skývu chleba ve zápase všedním utýrán, umdlen vším, co trudně prožil, má vlastní domov mít, kde v klidu složil by k odpočinku unavenou hlavu. Neb prací svou kdo velikým je v davu a nadšením a strádáním je větší, má právo žádat, aby ruka něčí vždy vlídně jemu dala růži, kterou on vždycky výš si vezme v dráhu šerou, když zase vzlétne, hrdý orel bílý, výš k slunci svému, k zářivému cíli, tam, odkud lidem tisíc růží střásá, kde velká, věčná, nesmrtelná krása a z bohů lidi, z lidí bohy tvoří. 31