Dnes ještě tedy...
Dnes ještě tedy o půl páté
jsem srdce svého paní zřel –
ah, takých málo uhlídáte,
k níž já jsem láskou zahořel.
Můj život smutek černě protkal
a jí dal všecko ke kráse –
ah, já to krásné dítě potkal,
jak mráz a jaro potká se.
[67]
A pak jsme vedli moudré řeči
jak všichni, v nichž plá lásky žár:
že frekvence tu stále větší,
až nestačí už trottoir.
A řekli jsme, líp než v tom víru
jak bylo kdys – to kolik dní,
když při měsíci na klavíru
mně hrála píseň národní.
A zas jsme sobě vzpomínali
na hroznou chvíli, ráno čilčil,
když večer její kanár malý
se s bídným světem rozloučil.
A hovor potom dál se převed’
na první jarní procházky,
do divadelních různých klevet,
na výlety a na lásky...
Leč při všem tom, co jsme si děli,
já myslil v duchu na jiné,
jak v prázno letí život celý
a záhy vše jak zahyne.
Já myslil na to, z korsa toho
až posledně bych domů šel – –
68
co v davu tom je o jednoho,
jenž denně se tu procházel!
A potom přijdou chvíle ticha,
kde plyne čas tak zdlouhavě
a lítost, smutek, touha lichá
se marně snáší ke hlavě.
A sám, tak sám pak budu doma
v noc, ráno, večer, věčně sám,
stesk marný sotva zachví rtoma,
až konec všeho uhlídám.
Pak možná v chvíli, která skane
do moře smutku bez hrází,
si vzpomenu, že milované
to dítě teď se prochází...
A potom jako věčnost sama
noc dlouhá přijde ve stesku
a odehrá se všední drama
bez efektu a potlesku.
Jen zpátky ještě hlava padne
a ruka sebou v křeči hne
a v čelo jako kámen chladné
stín hluboký si ulehne.
69
Cos o smutném se řekne mládí
a do rakve se vbije hřeb
a z dlouhé chvíle kamarádi
se dostaví mi na pohřeb.
A za věncem, jenž bude uvit
snad z navštivenek, hrůzo hrůz!
o špatnostech mých budou mluvit
ti vyvolenci svatých Mus.
I ona, k níž jsem láskou jatý,
za rakví někde mihne se
a s bolem svým i nové šaty
na odiv světu ponese.
Ah ano, ta, jíž kořila se
má hrdá duše jedině,
ta přijde též... a zítra zase
na korso k páté hodině.
A dřív snad, než na zemi chudé
ten první lupen věnce svad,
má sladká paní dál se bude
jak dnes tak vlídně usmívat.
70