Když včera měsíc plál...
Šla, hlavu sklonila a duší táhnul sen...
Své ruce sepjala, zrak její zarosen
se někam v dáli díval.
Zda jenom krásný sen jí vzrušené se zdál?
Leč ne, hoch předrahý s ní včera večer stál,
když slavík v parku zpíval.
A nikdy v životě, že má ji nad vše rád,
jí neřekl ten hoch, ba ani jedenkrát
o lásce neděl slova, –
a přece věděla, co v nebi zlatých hvězd,
že v lásce hluboké by všecky chtěl jí snést
a líbat zas a znova.
A včera měsíc plál... A tichá jako laň
svou hlavu sklonila a vzpomínala naň,
jak vzpomínáme na ty,
jimž v duši duše své jsme postavili chrám.
A cele vzdala se těm čistým vzpomínkám
na lásky večer svatý.
6
A znovu viděla, jak včera před ni stoup’,
jak září planula těch očí jeho hloub,
(– to Amor, sladký šibal
je svedl do parku) – pěl slavík na sněti
a hoch ten poprvé ve sladkém objetí
ji líbal, líbal, líbal.
A co slov tisíci by stěží říci moh’,
to němým polibkem jí řekl šťastný hoch
svou hlavu k její chýle,
když včera měsíc plál... A ona bezděky
své ruce sepjala... Ó zázrak, na věky
jsou svoji od té chvíle!
7