Ztroskotáno.

Bohdan Kaminský

Ztroskotáno.
I. I.
Bylo jí tak smutno od božího rána, smutno, těžko všude, kam se ohlédla. Běda, včera večer celá polekaná byla řečí muže... V tváři pobledlá slyšela ta hrozná, strašná jeho slova, která pálila ji, jako pálí mráz. „Možná, že se ještě vzpamatujem znova, ale těžké ztráty krutě stihly nás. Papíry mé cenné přes noc dolů klesly, propadají směnky, platit není čím... Ach, budoucnost tmavá přede mnou se kreslí, k vůli tobě ještě snad se umučím...“ Hleděl ustrašeně na svou ženu, která ani nechápala, jak to možná jest. „Bože můj, co mluvíš?“ řekla jen. Hle včera ještě nebe její bylo plno hvězd, měla na večírku sezvané své známé, bavili se, smáli dlouho do noci – – 36 a dnes najednou ten břeh se pod ní láme, darmo hledá rady, darmo pomoci... Ještě včera večer kolem se tu smáli, kypělo vše štěstím, všude smích a zář. – Jaký obrat nahlýnáhlý, krutý, nenadálý! Zlomený tu stojí příští bankrotář, mluví strašná slova, že čím platit nemá, – Bože, jaká prosa! směnky, úpisy, akcie a ztráty... Zdrcena a něma muže poslouchala a mrak jakýsi, zdálo se jí náhle, že se před ní klade tíživý a dusný... tupě zřela vpřed, nechápajíc dosud, že to štěstí mladé končiti má dneškem, jedním rázem, hned, že s vrcholku štěstí, na kterém se skvěla, padá dolů, dolů, že snad zítra už jak dým rozplyne se sláva její celá, a že najednou jí řekne její muž: „Ztraceno je všecko, já jsem žebrák pouze...“ Jak příšera hrozná, strašlivější všech, jí se duší kmitlo odříkání, nouze... Prožila noc celou v samých úzkostech, starost mučila ji, těžký sen ji dusil, vzbudila se pozdě, lekala se dne... Řekli jí, že na kvap kamsi odjet musil a že vrátí se až zítra v poledne... Bylo jí tak smutno od božího rána a chodila kolem jako bezduchá, 37 byla nervosní a celá polekána, tížila ji v duši teskná předtucha... II. II.
Vsedla do povozu, který čekal na ni u schodiště villy. Kočár hnul se vpřed. Byla bledá v tváři, dosud krásná paní, již před dvěma léty muž si domů ved’. Zaklusali koně stromů dlouhou řadou, kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez... Dívala se kolem, ale hlavou mladou myšlénky tak divné honily se dnes, myšlénky tak divné, těžké jako kámen, jenž uvázán k šíji, táhne v hloubi vod toho, který tone, vysílen a zmámen, tone a se zmítá v boji o život... Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa zelení tou svěží pohlížela v dál. Ach, dvě léta celá tady šťastnou byla a muž její, vždycky jak se šťastným zdál, jak se tady ještě předevčírem bavil, klidný, bezstarostný, veselý – a dnes, Bože, jaká změna! Snad aby se zbavil výčitek a pláče, jichž by těžko nes’, odejel, se s chotí nerozloučiv ráno... Vedle cesty stála řada jabloní, růžovými květy bylo obsypáno, kdesi v modru skřivan písní zazvoní, 38 všude plno štěstí, ptačích písní všude, nadějí a žití, nových rozmachů, – jen to její srdce náhle je tak chudé... Zamyšlená, smutná jela ve strachu – co jen řekne otci, ku kterému jede? Jak mu jenom poví Jobovu tu zvěst? Či zda dřív už vyčte z tváře její bledé, že před katastrofou u nich doma jest? Ach, ten otec její nikdy nepřál zeti, nevěřil mu nikdy, že má dceru rád – „Proč ten hýřil všední jenom líbí se ti?“ ještě před veselkou ptal se kolikrát... Nu, však chotěm dobrým stal se tento hýřil, mladé žínce svojí byl by nebe snes’, otec také dávno na pohled se smířil, – ale co jen, Bože, co jen řekne dnes? Kterak přijíti mu se zlou touto zvěstí, kterak přivítá ji, co jí řekne as? Řekne jí: „Aj, vida, zde máš to své štěstí, o němž nerozumná vždycky blouznila’s, sama vším jsi vinna, našich rad a řečí tenkrát nedbala jsi a teď o nás víš – –“ Mučila jí nitro úzkost stále větší, čím víc přemýšlela a čím byla blíž otcovskému domu... Nyní městem jela, tryskem po dláždění hrčel její vůz. Schoulila se v rohu a celá se chvěla pod nátlakem dojmů zažitých i hrůz, 39 které čekaly ji. Povoz náhle stanul. Starý, známý vrátný jí se uklání... Pod závojem hustým slzí proud jí kanul: to dnes bude divné, smutné setkání! III. III.
Vyděsila otce, poplašila matku, v tiché jejich žití zlý hodila trud. Byli plni žalu, úzkosti a zmatku, rady nevěděli sobě odnikud. Staříkové oba poplakali s dcerou, hned ji konejšili a hned v nový strach s úzkostí ji hnali otázkou svou sterou a v té první chvíli ani na dosah zlé té zprávy náhlé myslit neuměli. Dcera že je šťastna, v přesvědčení tom žili spokojeně, – vždyť ji rádi měli! – a jak z čista jasna uhodí-li hrom, tak jich omráčila zlá ta zpráva bědná... A ta nejistota, kam odejel zeť, nejistota sumy, o kterou se jedná, nač zůstala dcera dlužna odpověď, neštěstí, jež náhle řítilo se na ně, kteří mnili se tak býti v bezpečíbezpečí, a jich zaskočilo rázem, nečekaně s bolestí a k tomu s hanbou největší, – vše to bylo kruté, příliš kruté pro ně! Bez výčitky jedné proti dceři stál 40 otec jako zlomen, starou hlavu kloně, brzy rudnul v tváři, hned se bledým zdál, přešel, opět sednul, nebyl mocen slova, nebyl na otázku schopen odvety. Zdálo se, že raní mrtvice jej znova, jak už jednou bylo, kdysi před léty... V lítosti a hoři, s bolestí a strachem dcera dívala se stranou po otci; úzkost jevila se v pohledu tom plachém. Rozhodli se staří: nutno pomoci, jen co zeť se vrátí... Slíbili tak dceři, slíbili, že zítra přijedou k ní ven, slíbili jí všecko, – vždyť to dítě věří, že neblahou ranou muž je nevinen! A když osaměli, od otce i matky když odjela dcera na svou villu zpět, hlavu obou níže schýlil osud vratký, ucítili oba tíhu starých let, oběma se zdálo, že ta zpráva náhlá je zpráv děsivějších pouhou předzvěstí, že po jejich srdcích úzkost ruce vztáhla, a kol, zcela blízko, chodí neštěstí... IV. IV.
Přijeli den druhý ke své dceři vdané. Na ruby tam bylo obráceno vše. Z její bledé tváře, celé ustarané četli úzkost novou a ji objavše 41 uslyšeli zprávy, utěšené málo... Věřitelé mnozí včerejšího dne obléhali villu, chvílemi se zdálo, že je to jak vosí hnízdo neklidné. Do té jejich krásné, usměvavé villy přišlo vyděšení, úzkost, žal a strach, lidé praneznámí sem se dostavili, jak by při ohni se bilo na poplach. Rozkřiklo se kdesi, včerejšího rána že pán ujel, prchnul, – divý byl to shon! Mladá jeho žena celá polekána osykou se chvěla – jaká rána: on její šperky všecky, věno její celé odvezl jí s sebou... A zas dál a dál přicházeli jiní, noví věřitelé, k zoufání to bylo, soudný den se zdál. Nevěřila zraku, nevěřila sluchu, zdálo se jí, všecko že je strašný klam. V zoufalství a hoři kreslila si v duchu muže, který ujel, Bůh ví, proč a kam. Naproti mu jela k polednímu vlaku – sama vrátila se. Nastal soumrak už, znovu na nádraží jela, slzy v zraku, vlak se z dálky blížil, – přijel, – její muž nevystoupil ale... Zalomila ruce, vrátila se domů... Celý druhý den v novém rozechvění, neklidu a muce čekala. Dům celý byl tak nekliden,nekliden. 42 K večeru se náhle přihoršilo otci, pomoc lékařova na kvap volána... A zas poplach nový... Starý pán byl v noci stižen křečí náhlou, skonal do rána... V. V.
A muž nepřicházel... Děl, že přijde zpátky, ale zatím zmizel, Bůh ví proč a kam... Propadl se, zmizel, zašel bez památky,památky. A tu náhle z dálky došel telegram. Počala se chvěti nervosně a prudce – Bože, co jen bude na tom listě zlém? V očích se jí tmělo, třásly se jí ruce, když jej otvírala... Odeslán byl z Brém. Před očima všecky litery jí mizí – čte a čte a vidí: zatčen její choť, její muž tam zatčen s jakous dámou cizí, s kterou vstoupiti chtěl na Lloydovu loď. Leč při zatýkání, než kdo tušil z lidí, postřelil se těžce ranou do prsou. O čemž dáti zprávu úřadům se vidí. Peníze a šperky uschovány jsou... VI. VI.
Kolem kvetlo jaro, v prostřed parku villa zelení tou svěží pohlížela v dál. Ach, dvě celá léta šťastnou se tu mnila, s mužem, který u ní šťastným být se zdál. 43 Jak tu bylo krásně ta dvě celá léta, jak tu bylo krásně ještě před týdnem! A teď ztroskotáno je a po všem veta, – ani truchlit nelze po něm, po bídném! A zas bylo krásné, usměvavé ráno, krásné jitro z jara, všude samý ples, – jen v tom jejím srdci bylo ztroskotáno, zoufale a prázdno, ach tak prázdno dnes! ...A zas do povozu, který čekal na ni u schodiště villy, teď si usedla v smutek oblečená, štíhlá, mladá paní se skloněnou hlavou, v tváři pobledlá. Snad už nikdy více sem, kde šťastnou byla, na vše tato místa nohou nevkročí... S očí zmizela jí zahrada i villa, ale za to slzy vhrkly do očí. Ohlédla se zpátky, a tou hlavou mladou myšlénky tak trudné rojily se dnes... Zaklusali koně stromů dlouhou řadou, kolem kvetlo jaro, vůní dýchal bez. 44

Básně v knize Zlomky románů: