Ve chvíli rozloučení.

Ve chvíli rozloučení.
Daleko už není k ránu, daleko k té není chvíli, kdy v červáncích zory jasné měsíc ztrnulý a bílý povybledne, umře, zhasne v nekonečna prostorách. V nekonečnu modra nebe zajdou hvězdy, mléčná dráha. Ale dosud noc a tma je a tma vůkol dosud váhá opustit ty spící kraje, ustoupiti červánkům. A v tom tichu bezehlasém, ve smutku, jenž konce nemá, nad setmělou, spící zemí noc ta mlčící a němá tichými jde kročejemi, než ji slunce zaplaší. 57 Zamlklá a zamyšlená v dálku jde. Tam v dálce zříti světélko, jež do tmy plane. Za noci tam kdosi svítí, jako oko uplakané světélko to hledí tmou. Neslyšnými kročejemi noc jde blíž a kroky staví, ztrnule se dovnitř dívá. Příbytek tam chudý, tmavý a v něm zvolna dohořívá svíce v rudém plápolu. A v něm zvolna dohořívá lidský život... Holé, prázné čtyři stěny vůkol zejí. Matné světlo kmitá, vázne na sinavém obličeji, v noci černých kadeří. Hubené dvě ruce bílé chvějí se, tvář siná, bledá, zkameněl v ní výraz touhy. Mroucí oko vůkol hledá, pohled ztrnulý a dlouhý utkvěl kdesi v daleku. 58 Mlčenlivá smrť kol tiše bez hlesu a zvuku kráčí. Umírá tu mladá žena... A ten, jenž stál u ní, v pláči náhle padnul na kolena, jako dítě zaplakal. Pozvedla se na svém loži, ruku, která zvolna stydne, položila k jeho hlavě. Oko její smutné, vlídné zjasnilo se, namáhavě její rty se usmály. Hleděly naň její oči a v té chvíli jemu znova horoucně a sladce děly víc, než mohou lidská slova, víc, než za ten život celý říci umí lidská řeč. Hleděly naň její oči a ten její pohled dlouhý byl tak plný, plný lásky, plný štěstí, plný touhy, smířený a bez otázky, proč tak mladá umřít má. 59 A v té chvíli zdálo se mu, že ta jeho hlava šílí... Vzpomínal si na to dítě, vzpomínal, v té krásné chvíli kdy to sladké: miluji tě! zašeptal jí poprvé. Vzpomínal a ve svém hoři mohl jenom těžko chápat, že víc jitro lásky není, že je chmurný, těžký západ, že v té chvíli utrpení líbá ji teď – naposled... Naposled... A zdálo se mu, že je krátká chvíle tomu, když ji prvně cestou potkal, kdy ji vyprovázel domů a kdy paprsk lásky protkal duši jeho poprvé... A to drahé čelo její teď se stínem smrti halí a ty ručky, jež tak rády čelo jeho hladívaly, hlavu tu, už prosty vlády, objímají – naposled. 60 A on tady klečí u ní zlomen hořem... Láskou opit druhdy před ní klekal šťasten, její ruky směl se chopit... Bože milý, kde je čas ten, kdy ji líbal – poprvé! Umírá... A její ruka chladná, ledová a těžká spočívá na jeho šíji, pohled její v dálce mešká a tvář její v agonii usmívá se – naposled. Hodiny jdou líně, zvolna, tikot jejich v tichu leká... Se rtů slova šeptem plynou, zrak se dívá do daleka, vteřinu tak za vteřinou život tiše uniká... Mlčenlivá, neviděná smrť se níž a níže sklání: tlukot srdce ještě slyší... Unavené oddychání stále tišší je a tišší. Smrť jde kolem po špičkách. 61 Daleko už není k ránu. Bledne hvězdná dráha mléčnámléčná. A noc, která všecko zřela, zachází ve stíny věčna tesklivá a oněmělá, smutná, tichá, zamlklá. A den mladý vstane z růží a zas, jako z rána vždycky, ptáci budou kolem pěti, – ale tam ten život lidský, který v prázdno věků letí, nevzbudí se s novým dnem... 62