SMÍR.
M. H.
Noc byla tichá jako srdcí ples,
když najdou se, tak najdou cele, cele
a kolem mír, tak svatý, velký dnes
se snášel mi v to srdce osiřelé.
A měsíc plál a jeho obraz v řece
a byla noc tak veliká a čistá
a bylo mi, že v její klíně přece
i pro mou skráň by dosti bylo místa.
A nade vším já náhle chvěl se v snách,
když poznal jsem, co ku štěstí mi schází.
Jak nad krajem pás bílé mlhy táh’,
tak zpomínka mne teskná doprovází.
A všecko, co kdys bodalo mi skráně,
já v této noci všecko znovu cítil
a k očím v pláči tiskna svoje dlaně,
tak sám a sám v sny zašlé zpět se řítil.
Mně bylo líto, jeden, jeden květ
že nenašel jsem na té širé pláni,
že nikdy, nikdy nevrátí se zpět
den zašlý už a první milování,
když první píseň tobě na rty slétne
a první bůh se k čelu tvému shýbá
a pod jasmínem, v jeho vůni květné
tě za večerů první žena líbá.
64
A darmo ptám se, proč žít máme dál,
když všecko mrtvo, co nám ještě zbývá,
proč měsíc stejně, jako druhdy plál
v mé mladé sny, se teď v jich trosky dívá.
A když mé oko, dlouhým pláčem rudé,
tím nekonečnem dívalo se v snění,
já v bázni chvěl se přede vším, co bude,
co bylo kdys a není, není, není.
A já se chvěl jak bouří svátý list
a já se chvěl... Co kdy jsem spatřil kolem,
vše byla zášť, klam, bída, nenávist –
a pak vše tichým dýchalo jen bolem
a já bych rád, tak rád šel jenom spáti
a v srdci mém by všecko spalo se mnou...
Ó s bohem vše, co víc se nenavrátí,
co přede mnou v noc ulehlo si temnou.
Tam s tebou mír. Ty klidně dávno spíš.
A s vámi, jež jsem miloval kdy, všemi
klid hluboký – a černý, prostý kříž
pol spuchřelý, tak ztrnulý a němý,
tam nad vámi své holé ruce spíná
a práznou náruč rozevírá plaše
a nad ním klidně věčnost táhne líná
a marný pláč a marné stesky naše.
Když pro mne jenom, jak jdu sám a sám,
jen pro mne není ani zásvit blaha,
já zatoužil dnes kamsi ku hvězdám,
kam všedních vášní výkřik nedosahá,
kam nedolétne nízký ryk a vřava...
A náhle zrak jsem zvednul zamlžený:
Hle, u mých skrání krásná, světlá hlava
a v ruce mojí vlídná ruka ženy...
65
* * *
Je život lidský jak loď na vlnách:
tu jezera, tu rozčeřené tůně
a co tu plavců, každý chví se v snách
a miluje a zápasí a stůně.
A jedna loď co v pohádkovém šeře
se zvolna, lehce houpá po jezeře,
loď druhá mořem darmo hledá břeh,
cos neznámého věčně dál ji nutí,
by bouří spěla třeba v zahynutí
a chvíli klidu našla v propastech...
66