Bratrovna Iva Crnojeviće.
Karavlašský když se ženil Radul,
urozenou ze slavného rodu
Crnojevćů vyprosil si děvu,
dal jí prsten, umluvil pak svatbu,
ke svým bílým v karavlašskou zemi
vrátil se pak zase panským dvorům.
Když pak doba tu, by sličnou děvu
uved’ v dvory své, sám za ní nejel,
ale poslal koně svého pro ni,
s koněm oba rodné svoje bratry,
s bratry tři sta svatebníků zdobných,
svatebníkům v čele za vévodu
ujce svého, za starostu strýce,
[10]
za děvera, by mu děvu střežil,
Milutina pobratřence svého.
Svatebníci za nevěstou jeli,
nevěstiných pod Žabljakem dvorů
bez nehody bez všeliké došli.
Před dvory tu přátelé je vzácní
ve veliké uvítali úctě
a jim v čele slovutní dva bratři,
tchán to vážný Crnojević Jiří
se slaveným Crnojević-Ivem,
Černé Hory hrdinným to bánem,
nad Zetou a nad Přímoří pánem.
Do dvorů je do hostinných vedli,
po celý tu týden častovali,
po témdni pak se vzácnými dary
nevěstu jim sličnou odevzdali.
Svatebníci slušně děkovali,
pozdvihli se, s nevěstou se odtud
ke domovu zase odebrali.
Bez nehody Zetou rovnou prošli,
odtud dále Černou Horou táhli.
Tu, když prostřed Černé Hory došli,
Baňanin, hle, s bojným v ruce kopím
11
z nenadání z houšti stoupí Diňar,
z houšti stoupiv, svatebčany všechny
mimo sebe pustí, na sličnou pak
na milou když na nevěstu došlo,
v cestu skočí, koni vtrhne do uzd.
Což jak děver zří, vytasí šavli,
na tom místě hned by odvážného
zákeřníka seťal, naň se vrhne.
A jemu v tom urozená děva:
„Ustaň, dobrý děvere můj, ustaň!
Usmrtit ho nepospíchej! Nebo
kvapnať smrt, a pozdě po ní litost!
Slyšme dřív, co na nás chce či žádá,
počestného bychom možná křivě
z unáhlení nesoudili druha!“
Za řeč tu jí Baňanin se Diňar
s uctivostí uklání a hrudu,
jižto šlape vraný její koník,
v povděčnosti líbá a pak praví:
„Sestro v bohu, urozená děvo,
Radulovým k dvorům ty se bereš,
Radulovou, hle, ty chotí budeš,
12
a mně milí ubozí dva bratři
u Radula ve zajetí kvílí!
Sestro v bohu – nebo jmenem božím
sestrou já tě zvu a sestrou volím –
v milosti své neuráčila bys
přimlouvat se k Radulovi za ně,
aby z vazby propustil je, sestro?“
Do měšce pak hedvábného sáhnul,
dvanáct z něho dukátíků vyňal,
pobratimství na odznak jí podal.
Od něho dar jmenem božím vzala,
hedvábným mu šátkem odměnila,
k ženichovým dál se dvorům brala.
V Karavlašsko když pak byli přišli,
svatebních tu dvorů dorazili,
svatebníci s koní sesedali,
sesedali všickni, jediná jen
nevěsta ta s koně nesesedla.
Vyšla z dvorů Radulova máti,
stoličku ven přinesla jí zlatou:
„S koně sestup, rozmilá má snacho!
Na počest ta stolička ti zlatá!“
13
Za stoličku děva děkovala,
ale s koně přece nesesedla.
Vyšly z domu Radulovy sestry,
přinesly ven prsténky jí zlaté:
„S koně sestup, svatko naše milá!
Na počest ty prsténky ti zlaté;
nosiž je, co svatkou naší budeš!“
Za prsténky děva děkovala,
ale s koně přece nesesedla.
S pohoršením vrátily se sestry
v dvory, k bratru s pohoršením řekly:
„Bratře náš, ó Karavlašský Rado,
nesesedne děva, hle, ti s koně,
nesesedne svéhlavá a zpurná,
pokud nezví, za koho je vdána!“
Což jak slyší Karavlašský Radul,
rozlítí se, s obnaženou šavlí
na ni vyjde: „S koně dolů sestup,
zlobo ty, ne ženo má a zdobo!
S koně dolů a to hned v tu chvíli,
nebo setnu šavlí já ti hlavu!
14
Nepřivedla’s od otce si koně;
můj to, na němž přijela jsi, kůň jest!“
A mu na to urozená děva:
„Neračiž se, Karavlašský Rado,
neračiž se, hospodáři, horšit;
nebo proč se horšit, pane, nemáš!
Od vězení jen mi propůjč klíče,
do vězení bych se podívala,
na den k tobě příchodu ten krásný
abych trudných potěšila vězňů!“
Což kdy slyší Karavlašský Rado,
od srdce se směje, v ňádra sáhne,
dobrotivé choti svojí mladé
od vězení ihned podá klíče.
Klíče děva urozená vzala,
hned v tu chvíli s koně dolů slezla,
děvera si družbu zavolala:
„PojďPojď, děvere, pojďpojď, můj milý družbo!
od vězení okážeš mi vrata!“
I šel děver, od vězení vrata
okázal jí. Vrata otevřela,
15
do vězení dolů zavolala:
„Kdo jste bratři Diňar-Baňanina,
ze vězení vystoupněte vzhůru!“
Vystoupili ubozí dva bratři,
ze vězení vystoupili vzhůru.
A hle, bídni kterak vypadají!
Tak jim dlouhé narostly jsou vlasy,
žeby do nich zahalit se celi,
nehty, žeby kopat jimi mohli!
A hle, v strašném ve vězení dole
ještě třicet uvězenců trudných,
a ti také pro boha ji prosí:
„Sestro v bohu, urozená děvo,
Radulovým k dvorům ty jsi přišla,
Radulovi milou budeš chotí,
a my hle tu těžkých ve okovech
Radulově ve vězení dlíme!
Přijmi, sestro, i nám jmenem božím
pobratimství, od vazby nás vyprosť!“
I přijala urozená děva,
přijala i od nich pobratimství,
vězení jim vrata otevřela:
16
„Vystoupněte ze vězení všickni!
Svobodni jste! Jděte kam vám libo!“
Za ruku dva bratry potom vzala,
do bánových do dvorů je vedla,
holiče dva zavolat hned dala.
Jeden mydlí, druhý brady holí;
jeden nehty, druhý vlasy stříhá.
Každému pak po obleku dala,
na cestu je řádně vypravila.
A když je pak z dvorů sprovodila,
zlaté ještě jablko jim dala:
„Pozdravte mi pobratřence mého,
bratra v bohu Diňar-Baňanina!
Na znak přízně posestřinné svaté
jable že mu posílám to zlaté!“
17